Druhá plavba kolem světa – den dvacátý osmý

Zajímavosti z Wikipedie : Réunion je zámořský departement a zároveň zámořský region Francie ležící v Indickém oceánu. Ostrov je jedním z nejvzdálenějších regionů Evropské unie. Slovo Réunion znamená francouzsky "shledání". Je součástí tzv. zámořské Francie, která zahrnuje území v Americe, Africe, Oceánii i Antarktidě.

Réunion spolu s Mauriciem a Rodriguesem tvoří souostroví Maskarény ležící východně od ostrova Madagaskar. Nejvyšší horou je Piton des Neiges měřící 3 069 metrů, ale na ostrově se nachází také 2 631 metrů vysoká činná štítová sopka, která nese jméno Piton de la Fournaise a je nejaktivnější sopkou na Zemi. 40% rozlohy ostrova zaujímá stejnojmenný národní park Réunion, který je zapsán na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.

 Hlavním městem této nejlidnatější zámořské části Francie je Saint-Denis, ležící na severním pobřeží ostrova. Další velké město, které se nachází na jihu, se nazývá Saint-Pierre. Na ostrově žije více než 800 tisíc obyvatel, většina z nich jsou potomci afrických otroků a francouzských osadníků, zejména z Normandie. Před jejich příchodem nebyl ostrov trvale obydlen. Mezi obyvatelstvem lze rozlišit pouze novodobé přistěhovalce z vlastní (metropolitní) Francie a starousedlíky. Mísením Francouzů a otroků vznikla současná mulatská populace používající při vzájemném styku tzv. kreolizovanou francouzštinu - réunionštinu, v tomto případě vzniklou z normanské francouzštiny a zejména malgaštiny. V úředním styku převládá francouzština, která je úředním jazykem.

 Francie formálně zabrala Réunion (tehdy Île-de-Bourbon) v roce 1638 a v roce 1642 jej začala osídlovat. Od roku 1674 byl v držení Compagnie des Indes Orientales (francouzské Východoindické společnosti) přejmenované ve 20. letech 18. století na Compagnie des Indes (Společnost Indií). Od roku 1718 jí fakticky patřil i sousední Mauricius (tehdy Île-de-Maurice, od roku 1722 Île-de-France) a z nich ovládla i všechny další neobydlené ostrovy v západní části Indického oceánu, především od roku 1744 Seychely (tehdy Îles de La Bourdonnais, 1756 zabrány jako Îles de Séchelles) nebo Čagoské ostrovy (dnes Britské indickooceánské území) atp. Všechny tyto ostrovy kromě Réunionu ale ztratila v roce 1814 po skončení napoleonských válek a mauricijského tažení. Součástí Francie je od té doby nepřetržitě. V roce 1946 se stal zámořským departementem a v roce 2003 i zámořským regionem.

O ostrově Réunion věděli již Arabové v desátém století, kdy jej pojmenovali Adna Al Maghribain, tedy Západní ostrov. Ovšem obsazen a osídlen byl až Francouzi před polovinou sedmnáctého století a dali mu jméno Ile Bourbon. Ostrov pro ně měl klíčovou roli při obsazování a kolonizaci Madagaskaru – byl pro ně výchozí stanicí. Brzy na to sem začali Francouzi svážet africké černošské otroky pro práci na cukrových plantážích.

Po událostech a změnách při Velké francouzské revoluci dostal ostrov nové jméno - La Réunion. Období Napoleona znamenalo bouřlivý vývoj i pro ostrov - nejdříve byl roku 1801 přejmenován na Ile Bonaparte. Po Napoleonově pádu se ostrova zmocnili Britové, ale po Vídeňském kongresu ho v roce 1815 opět vrací Francii jako Ile Bourbon. Další revoluce, tentokrát v roce 1848 dala ostrovu již definitivní jméno La Réunion. Částečné samostatnosti nabyl ostrov po skončení druhé světové války, která předznamenala konec Francie jako koloniální mocnosti. Od roku 1946 se totiž ostrov získal statut francouzského zámořského departmentu, kterým je dodnes.

Přestože je Réunion vcelku malý a má spíš drsnější charakter, je velmi hustě osídlený. Dokládá to ostatně i jeho hustota osídlení, která činí přibližně 320 obyvatel na čtvereční kilometr, což ve výsledku čítá na 785 000 stálých obyvatel. Populaci tvoří hlavně Kreolové – místní etnická skupina mající 40 % v populaci. Druhou největší skupinou jsou Evropané, většinou Francouzi, čítající asi 35 %. Velkou menšinou jsou Indové (20 %), dále pak Číňané a Arabové. V naprosté většině se jedná o potomky přistěhovalců, kteří sem přišli hlavně v 18. století.

Na Réunionu majoritní Kreolové jsou zvláštní etnickou skupinou vyskytující se na ostrovech v Indickém oceánu. Jedná se vcelku o mladou a velmi nesourodou skupinu typickou právě pro obyvatele indooceánských ostrovů. Jedná o míšence Afričanů, Indů, Arabů a Evropanů.

Každému čtenáři je již asi jasné, že pluralita místních náboženství bude odpovídat národnostnímu složení. Díky kolonizaci a dodnes velkého vlivu Francouzů je na ostrově přítomen ve velké míře katolicizmus. Domorodí Kreolové jsou ale částečně věrní Islámu a Indové zase hinduismu a buddhismu. Proto v každém větším městě na ostrově najdeme vedle sebe kostely, hindské chrámy i mešity, přičemž platí všeobecná tolerance.

Náš poznatek z dnešního dne :    INFEKCE  NA  NAŠÍ  LODI

Loď zakotvila ráno v 10 hodin do přístavu La Port. Je to vesměs nákladní přístav, velké osobní lodi zde asi nekotví často, proto zřejmě velký počet místních obyvatel přes plot naši obrovskou loď fotografoval. Měli jsme v plánu se pokusit taxíkem navštívit sopku Piton de la Fournaise vysokou 2631 metrů nad Indickým oceánem, která patří k nejaktivnějším vulkánům světa. Protože tato sopka sousedí na západě s nejvyšší horou ostrova Piton des Neiges vysokou 3070 metrů, teče láva při erupci vždy směrem na východ dolů k Indickému oceánu. Doposud nejsilnější erupce byly v roce 1998, kdy bylo naměřeno kolem 1000 otřesů za hodinu. V roce 2007 vyvrhla sopka tolik lávy, že zalila okružní silnici a ostrov se zvětšil o několik čtverečních kilometrů. Poslední veliká erupce začala 4. února 2015 a další výbuchy pokračovaly 17. května 2015 a 24. srpna . Také tato erupce způsobila uzavření pobřežní silnice, která se opět zalila lávou.

Náš plán s návštěvou sopky vzhledem k zmatkům s bezplatnými autobusy však nevyšel.

Místo k taxíkům nás autobus dovezl do malého městečka San Giles, kde však taxíky nebyly, zato tam byla nádherná písčitá pláž. Neměli jsme však s sebou plavky, tak jsme se stejným autobusem vrátili k lodi a zjistili, že taxíky jsou u jiného vjezdu do přístavu a zde také funguje internet. Chtěli jsme vyřídit poštu a zajet tam na našich kolech, což nám ovšem hned u lodi přístavní policie zakázala, neboť po přístavu se nesmí chodit pěšky ani jezdit na kolech.

Opět jsme změnili plány, vrátili kola do kabiny, sedli do autobusu, vyřídili pár mailů a pokračovali do San Giles, kde jsme si vychutnali přes hodinu v teplém moři s krásnými vlnami, které se u nedalekého výběžku krásně lámaly a tak tam byl ráj pro surfaře.Uvědomili jsme si také, že je vlastně začátek února a tak krásné koupání v teplé vodě se nepodaří v tuto dobu každému. Ujeli jsme sice bezplatným busem asi 150 km, ale přesto jsme byli spokojeni, protože z něj byla nádherná vyhlídka na okolní hory, hluboké kaňony i rozházená obydlí po úbočích. Nejvyšší vrcholy byly trvale zahaleny v mracích.

Vrátili jsme se od moře poměrně pozdě a stihli jen s velkým spěchem večeři. Po ní v divadle opět zabodoval americký kytarista a po něm měl vystoupení klavírista, ovšem jeho vystoupeníjsme předčasně opustili, protože barevná ostrá světla v rytmu hudby svítila i na první řady a kazilo nám to celý umělecký dojem.