Plavba  na plachetnici i přes její jednotvárnost a do jisté míry omezenosti zajímavá. Například nedává tolik prostoru fotografům. Prostě není toho mnoho, co by se fotilo či filmovalo. Zato o to více je možnost sledovat v tomto omezeném prostoru chování, jednání a práce lidí. Projeví se zde jejich osobní vlastnosti, přístup pro spolupráci, kamarádství a vzájemnou pomoc. Je moc dobře, že všichni nejsme úplně stejní, že máme rozdílnosti v chování i v přístupu k ostatním. Lze studovat vzájemnou mentalitu.

Věkově jsme také dosti nesourodí a vzdálení, nejstarší je Olda, který je ročník 1949, potom já, velká většina třicátníků a nejmladší je Jonás, kterému někdo říká Džony z Německa dvacetiletý jistě velice perspektivní a slušný chlapec. Taktéž jsme rozdílní i podle zkušeností z plaveb od nezkušených až po velmi zkušené, podle znalostí i schopností taktéž. Přesto k žádným nesrovnalostem dosud nedošlo.

Ale přece k jedné zásadní problematice dochází, velmi zvolna plujeme k Azorským ostrovům a chybí nám ještě dost a v osazenstvu panuje nervozita a oprávněný dojem, že ztráta se nepodaří dohnat- nezbývá než věřit, že všechno nějak příznivě dopadne.

Dnes téměř celý den nefoukal vítr, takže se neplachtilo a celý den jsme stáli, loď se nepohnula. Naše ztráta v doplutí do Azor je zcela evidentní. Dokonce dochází potraviny, plyn na vaření, ale i pitná voda. Celý den, ale na tohle nikdo nebral ohled, někdo četl, stále se na střední palubě něco dělo - Olda hrál na kytaru, kuchař Ivo bubnoval a pískal na flétny a jeho fujary, Jonáš preludoval na kytaru, když byla momentálně volná, Roman opět vyřezává svoje oblíbené mořské panny a při tom tak hezky vypráví, Michal cvičí na kapesní trubku a k tomu Ivo bubnuje, Mikuláš se snaží chytit konečně rybu, ale podaří se to jen Jonášovi, ale tato je malá a k uživení 15 námořníků by bylo třeba alespoň jich chytit 30. A my tři, Petr, Mikuláš a já a někdy i Michal hrajeme žolíka. Někdo se vykoupal v moři a všichni bloumáme od ničeho nikam, koukáme na portugalské nafouknuté medúzy, dokonce maličká byla chycena. Počasí není na opalování,  je zde poměrně zima.Tak toto se dělá, když nefouká , ale od večera se nenatáhly plachty a opět plujeme snad jen kolem 3 uzlů což je velice pomalu. Ale nikdo s větrem nic nenadělá a s časem zde na lodi také ne. Hlavně, že všichni jsou zdraví, že nikomu při velkých poryvech a kymácení lodi se nestal nějaký úraz.

Kuchař tentokrát se zcela vyznamenal, na snídani byla vynikající kaše s ovesnými vločkami, ale také jako obvykle talíř se salámem,sýry,zelenina , pomazánka z ryb, pomazánkové máslo, med, džem a nakrájený chléb- vlastně pečená veka, není sice moc dobrá, ale kuchař říká, že lepší nelze upéct, protože v Dominikánské republice mají jen mouku hladkou a ne jako u nás i hrubou. Na oběd jsme měli palačinky s tvarohovým sněhem a polevou čokoládovou- perfektní, všichni by chtěli tyto jídla opakovat, ale kuchař ne, prý dají moc práce a on se na to může…….. Večeře - byly  fazole s opečenými plátky lančmítu a vždy kuchař každý pokrm ozdobí paprikou nebo rajčetem, aby nám chutnalo.