26. den - 21. září 2009 pondělí – do konce zbývá 6 dnů
Nepálské dobrodružství :
Dnešní úkol byl jasný – odjet z Katmandů na hranice s Indií a večer být ve Varanásí - toto obnáší kilometrovou vzdálenost asi 300 + 400 km - použití dopravních prostředků- na hranice s Indií přes agenturu mikrobus Toyota, od hranic do Varanásí linkový autobus. Časová režie také daná odjezd v 5 hodin ráno, na hranicích kolem 11 hodiny, příjezd do Varanasí kolem 19. hodiny a ubytování.
Skutečnost: autobusek přijel po 6. hodině ranní, opustil město po 8. hodině ranní, návštěva 2 pneuservisů. Trasa byla vlastně totožná jako den před tím, když jsme jeli k řece Trisuri. A tady začíná tohle Nepálské dobrodružství.
Hned po pozdním přijetí autobusu jsme poznali, že mladičká posádka nemá dostatek zkušeností. Nejdříve rvali všechna zavazadla na místo zadních 4 sedadel, ale když zjistili, že zase nemají kde sedět lidi, zavazadla šli rázem na střešní nosič. Ani interiér nebyl zcela v pořádku- prosedělá sedadla, pérování už dávno provozem po špatných silnicích vzalo za své. Nicméně dobrodružství ještě ani nezačalo. Po projetí mnoha kilometrů v ulicích hlavního města bylo všem nám jasné, že asi časový plán bude stěží posádkou splněn - nejenže jsme chytli už v městě a při jejím výjezdu ranní špičku, ale řidič a jeho pomocník sledovali víc než situaci na silnici pneumatiky auta, která byla sjetá jako pneu vozů F1. Při druhé zastávce pneuservisu ještě se stačilo jedno kolo dofouknout a něco provést na rezervě, ale asi za 20 km levé přední kolo prasklo a zcela byla pneumatika zlikvidována. A nyní jsem si vzpomněl, že to není naše první zkušenost s defektem- na území Tibetu u jedné terénní toyoty 2 defekty a včera autobus, který naše lidi odvážel za památkami také píchnul, ale ve všech případech tato příhoda byla zažehnána rezervním kolem. 
Ale v dnešním případě chlapci rezervu sice měli, ale zřejmě nepasovala a celou hodinu a půl se telefonovalo, zastavovala se auta stejné dopravní společnosti či stejného typu a nic se mnoho neudálo jen to, že jsme čekali a čekali, zprávy byly zcela kusé, za 10minut, za půl hodiny, už jedou - podařilo se jedno auto reservu půjčilo, to se namontovalo a po hodině se slavnostně rozjelo, ale po 5 kilometrech se stálo zase, že prý dojedou, abychom šli na oběd - z naší strany se tak stalo, najedli jsme se za místních dost špatných hygienických podmínek, ale místo přestávky byla prodleva zase víc jak hodinu. I když všichni už nedůvěřovali technickému stavu 
vozidla a byli jsme udiveni velice divokou jízdou mladého řidiče- předjíždí se samozřejmě i do zatáček, kde není vidět atd. a při jedné takové riskantní situaci, kdy jsme silou vůle zastavili těsně před náklaďákem, jako by se stala nová závada, auto za rachocení jelo pomalu - vytekla brzdová kapalina buď z prasklé trubky nebo z prasátka na zadním pravém kole. Opět dlouhé čekání, řidič odjel do města, že se za 2-4 hodiny s mechanikem vrátí a závadu odstraní. A právě zde racionálně uvažující účastníci expedice vzali rozum do hrsti a už nečekali déle, stopl se autobus, který jel do sousedního města, zavazadla se naložila na střechu autobusu, 4 mladí lidé si na střeše na ně sedli a jelo se. Z autobusového nádraží na výpadovku jsme se přesunuli rikšemi, 
naložili se do autobusu a v 20 hodin jsme místo ve Varanásí jsme jenom asi 5 km od hranic s Indií a přespíme v nepálském hotelu, kde i večer je vysoká teplota a plno kousajících mušek. A tímto končí toto nepálské dobrodružství šťastně, ale mohlo dopadnout i tragicky.
