3.  den  - 29.  srpna 2009  sobota   - do konce zbývá  29 dnů

Takže pro nás 2 velice krátké dny utekly jako voda- první den začínal vlastně večer v Praze a  2 den byl zase snížen časovým posunem a nutnosti přenesení těžkých naších zavazadel do historického hostelu, který je umístěn přímo centru města.

Letiště, které je  zcela nové a moderní a bylo otevřeno loni pro olympiádu jsme si každý vyměnili potřebné peníze pro pobyt v Číně a Nepálu- kolik to bylo se odvíjelo, kdo jaké potraviny si dovezl z domova a zda chce se stravovat po restauracích či sám. Já jsem si vyměnil  místní měnu za 325 amerických dolarů. Počasí zde Pekingu je asi obdobné jako u nás doma i když  jsme od domova vzdáleni deset tisíc kilometrů- tedy celou čtvrtinu zeměkoule počítající z celého jejího obvodu .

Složitým způsobem jsme cestovali z letiště nejdříve městským autobusem z kterého jsme sledovali předměstí, které stále se buduje v uvážených architektonických proporcích s ohledem na dobu příští, vše je v naprosté čistotě a pořádku. Dále jsme cestovali metrem,zvláštní je to, že jsou zde velice důkladně kontrolováni všichni cestující, jednak turnikety, ale také rentgenují všem jejich zavazadla-  v našem případě, když každý měl alespoň 2 těžká zavazadla na zádech a na prsách, někteří nesli i další zavazadlo i v ruce, všady jsme budili náležitou pozornost místních obyvatel. Náš nesourodý průvod človíčků s velikým nákladem vlastně až tak mimořádný nebyl- pohybují se zde rikši i s nákladem mnohem větším.

Po dva dny, lépe řečeno dvě noci budeme pobývat ve starém Qian men hostel, které je nedaleko od největšího náměstí Pekingu, ale zřejmě i na světě. Na světnicích jsme ubytováni po 3 já společně s Arnoštem a Jirkou.

Arnošt Hanzlík z Brna, inženýr strojní  ve výslužbě - 69, hovoří snad všemi jazyky, zcestoval skoro celý svět a pro svoje záliby se dokonce rozvedl a žije sám, má ještě mnoho zálib a zdá se, že ještě mnoho snů by měl před sebou. Je to živel a zdá se, že ho nikdo nezkrotí. Tento nenápadný človíček má malý byt a  v něm, kromě sebe i na 14 tisíc  propisovaček, opatřené logem firem, ale i přesto ho nechtějí z Pelhřimova do Knihy rekordů, to proto, že nezaplatil vstupní poplatek.

Jiří Křivánek, vdovec, cestovatel hlavně s Arnoštem, 65 let, přesto na ně vůbec nevypadá dobře rostlý silný a rovný chlap. Největší záliby jsou cestování- je čundrák nejen do zahraničí, chatař, vodák pro sjíždění, ale pro chytání ryb- takový sice nenápadný, ale pracovitý GURO Arnošta, který asi jediný ho dokáže usměrnit do jistých mezí.Původním povoláním strojař, má ale také vinohrad, rozumí kořalce, prostě člověk k nezaplacení, dokonce řídil ne auto, což dělá běžně každý chlap, ale řízenou atomovou reakci v jaderné elektrárně.--- nebo, alespoň tak se zdá.

Tito dva jsou dlouhou dobu velcí kamarádi, kteří procestovali celý svět a hlavně Arnošt je takovou vůdčí osobou, rád diskutuje ovšem s místním obyvatelstvem, využívá znalostí slovíček v různých jazycích a stále debatuje, prožitky spojuje se svou bohatou životní zkušeností, zajímá se o všechno – prostě kádr.

Pokoj se nachází v třetím podlaží, je to typ dvorního pavlačového hotelu, prosklený na pavlač, jsou zde 3 široké dřevěné masivní postele se zvláštně vyzdobenou přední částí, stůl, židle a 2 noční stolky a vůbec žádný volný prostor. Celý tento ubytovací prostor je polodřevěný nebo polozděný, prostě atypický. Dřevěné vrzající kryté venkovní schodiště a mohutné dřevěné zábradlí dodávají tomuto zvláštní náboj.

A v takovém místě, kde sice nechybí požární hlásič, je klimatizace a nevhodně umístěné zásuvky, je  boční jediné světlo, vlastně bludička,takže při psaní těchto řádek musím používat čínskou čelovou svítilnu od vietnamců z dalekého domova.

Osvětlení vlastní pavlače je v červených papírových podlouhlých lampionech, ve větru se stále houpajícím. Záchod a koupelna s restaurací, kde jsou hlavně internetové  počítačové stolky je v přízemí. Přesto hostel působí čistým a příjemným a zajímavým dojmem.

Ještě se omlouvám je potíž posílat fotky tak snad příště  se to podaří.

Takže  dnešní den jsme strávili celý den v Pekingu a to od 7 hodin ráno a přišli jsme na náš hostel po 23 hodině. A co jsme dělali? Tak navštívili jsme nejvýznamnější místa čínských císařů – park nebo zahrada nebeského klidu, která je takovou klidovou oblastí Pekingu,nacvičují se různé sestavy s meči, tancuje se zde, lidé si hrají, ale také odpočívají, modlí se. Zde císař přijímal dary od svých poddaných a s nimi se modlil. Celý komplex je renovován a krásný.

Park slunce – Letní palác, který se rozkládá asi na 250 ha s uměle vyhloubeným a zaplaveným jezerem a kolem nich paláce, ostrov, mosty - prostě paráda, jeli jsme takovou velikou „dračí lodí“, chodili po císařských palácích. Celý den chodili po buddhistických svatyních, památkách, které zřejmě nemají jinde obdoby.

Pokračování bylo večer v divadle a to při úžasných kabaretních vystoupení- čínské artistické divadlo světových parametrů – akrobaté byli vynikající a skoro 2 hodiny bylo opravdu krásné ukončení tohoto dne. Závěr byl v takové místní restauraci s pivem a jídlem. Nachodili jsme strašně moc, cestovali metrem, autobusem, lodí, pěšky a všichni velice unaveni, ale nadšeni tím, co jsme zažili a viděli. Do postele jsme se dostali až po půlnoci, jen není tolik času na psaní a posílání fotek a zápisků.

Příští měsíc bude Čína slavit 60 výročí vzniku Čínské lidové republiky a na Náměstí nebeského klidu, kde v jejím blízkosti jsme ubytováni nacvičují dnem i nocí tisíce lidí pro tuto slavnost. Na její přípravě se má podílet na 200 tisíc lidí - všechno je takové maximalistické, okázalé, prostě jako tomu bylo při loňské olympiádě.