30. den -  25. září  2009  pátek   -   do konce zbývají 2 dny

Celé dvě hodiny jsme věnovali prohlídce Tajdž  Mahal společně s tisíci návštěvníky, je vidět, že tato památka dost říká indickým občanům, asi jde o srdeční záležitost Indů, stejně jako Češi rádi navštěvují stopy české historie, já osobně mám národní hrdost čili krásný pocit při procházce po Karlově mostě, na Hradčanech v chrámu sv. Víta, kde jsou pohřbeni královny a králové české minulosti či Staroměstském náměstí,kde se tvořily dějiny v hlavním městě  Praze. Asi stejnou hrdost na významnou  historii  v srdci nosí i Indové ke vztahu k Agře a Gajdy Mahalu. Bylo vidět s jakou úctou  a noblesou Indové pohlížejí na tuto světovou kulturní  památku.

Všady ve vlaku i na ulici je vidět velmi často žebráky – matky s dítětem, fyzicky postižení, staří lidi. Je vidět beznaděj, chudoba, ale přesto se zdají být Indové asi i šťastni.

Někteří ještě navštívili výstavku – prodejnu indických turistických předmětů – koberce, nábytek, látky, oblečení a drobné turistické zboží, toto zboží patři mezi luxusní a také cena tomu odpovídala. Já jsem byl velice rád , že se mě za 4 poslední dny podařily zaslat materiály k tomuto deníku a zaslat fotografie, na které přátelé, kteří sledují tuto cestu, čekají. Celkový internetový přístup mých stránek „Tibetské dobrodružství“ je k dnešnímu dni kolem 1.200 přihlášených a sledující tuto naší cestu. A ti, kteří si myslí, že zprávy nejsou běžně aktualizovány, posílám vysvětlení, že ne vždy se mě podaří dostat k internetu, a když ano, tak nedaří se zprávy a hlavně fotografie protlačit do České republiky, ale také na Slovensko ve Zvolenu, kde stránky sledují a touto cestou přátele pozdravuji.

Dnes ráno v 6.30 hodin zdejšího času odjíždíme z hotelu k vlaku a vlakem směřujeme k poslední naší návštěvě hlavního města Indie Nového Dillí, a zde zůstaneme až do našeho odletu směr Istanbul a Praha. Když se podívám do jednotlivých očí  každého z 12 účastníků expedice, je zřejmé, že všichni jsou zážitky, námahou po psychické i fyzické stránce unaveni a všichni se těšíme domů i proto, že Indie na nás zapůsobila zvláštním, ne vždy kladným dojmem velmoci s miliardou obyvatel, s její chudobou, nepořádkem, hlukem, zápachem,  chaosem a bezvýchodností se dostat z toho.  

Elektrifikace sítě je velice problematická, večer se rozezvučí či rozburácejí spalovací motory s generátory a každý druhý stánek svítí, ostatní ozařují svíce, v hotelích občas vypadne proud a odnáší to i ti ,co jsou právě na internetu. Indie není jen pro miliardu lidí, ale pro statisíce či miliony krav, kozy,volně pobíhající prasata, ale všude ve městě jsou opice, které obtěžují lidi, lezou po památkách,hotely musí mít zamřížované restaurace či atria a samozřejmě množství psů i nemocných a snad miliardy krys a potkanů – i taková je Indie.

Se zpožděním jsme vyrazili na nádraží, jedno ze tří aut, v kterém jsem seděl nenaskočilo - motor pro svoje stáří a neúdržbu startéru nefungoval, horko těžko se sháněla náhrada a vyřešily to dvě žlutozelené tříkolky neboli motorové rikše, příjezd na nádraží byl právě v čase odjezdu vlaku do Dillí, ale naštěstí měl vlak 40minutové zpoždění, takže nám to vyhovovalo, ale příjezd do Dillí byl o hodinu a půl opožděn. Náš guru sehnal na nádraží zase několik taxíků a jeli jsme se ubytovat do hotelu. Hotely jsou zde také zvláštní, velice málo jich má klimatizaci, ale vždy nechybí u stropu velký větřák, koupelna se sprchou a naštěstí eurozáchody a sprcha je v celém prostoru, dveře na petlice bez klik a s visacím zámkem a bez oken, ty jdou obvykle jen do chodby.

Celé odpoledne jsme věnovali prohlídce muslimského chrámu Páteční mešita a také jsme byli na návštěvě jedné bohaté islámské - muslimské církve , která vaří stravu i pro ty nejchudší a to 20 tisíc porcí zdarma a mají také ubytovnu za velmi nízké poplatky.

Dnes také byl alegorický průvod s maskami a také zde přijela nějaká presidentská návštěva, takže v ulicích večer tisíce vojáků a policie.

Dillí, hlavní město Indie, má kolem 15 milionů obyvatel, je stejně jako už dříve navštívená indická města přeplněna a doprava je přímo katastrofická. Zamýšlel jsem se, jak bych já jako řidič uspěl v tomto dopravním chaosu—přišel jsem na to, že  nejen já, ale i 99%našich řidičů by zde neuspělo a to zcela a každému dřív či později by hrozila neodvratně srážka, rozbití auta, náraz do chodce nebo něco úplně jiného. Pouze by snad uspěli jen naši kaskadéři silnice.

Ještě se chci zmínit o nejlepších z nás, co se týče mládí, vytrvalosti, odhodlanosti a akčnosti. Jde o novomanžele Růženku, nejrozkošnější stvoření naší skupiny a jejího manžela Mirka, oba jsou lékaři a Mirek si Růži odvlekl z moravskočeského pomezí do Prahy. Tito mladí lidé tuto expedici považují za jejich svatební cestu, protože od jejich svatby ještě Mirkovi se houpá klobouk na věšáku. Ale musím sdělit, že v expedici nemají žádné privilegia, dokonce snad polovinu nocí nespali novomanželé sami, ale měli k sobě nějakého nocležníka z naších řad.

Obdivuji hlavně Růženku, která pro nás všechny má milý úsměv, vždy každému poradí,pomůže a tmelí celý náš i dost různorodý kolektiv.Je miláčkem nás všech, ale zanechala ty nejlepší stopy v Číně, Tibetu, v horách Himalájích, Nepálu i tady v Indii, zcela určitě by se všady uplatnila a bude vždy okrasou každé expedice. A proč se extra zmiňuji o těchto dvou ? No protože jim všichni přejeme mnoho profesních úspěchů a hlavně aby zamilovanost jim nezevšedněla a aby vytvořili pěknou rodinu a měli se stále rádi.