Druhá plavba kolem světa – den dvacátý devátý

Zajímavosti z Wikipedie : Mauricius je ostrovní stát v Indickém oceánu asi 900 km východně od Madagaskaru. Tvoří ho stejnojmenný ostrov vulkanického původu o rozloze 1 865 km² s pobřežím dlouhým 330 km, které je téměř kompletně obklopeno korálovým útesem, ostrov Rodrigues o rozloze 108 km² vzdálený 560 km severovýchodně od hlavního ostrova a několik menších ostrovů.

Dvě třetiny obyvatel jsou indického původu, zbytek jsou převážně míšenci, asi 4 % tvoří francouzsky mluvící obyvatelé evropského původu, asi 2 % jsou čínského původu. 48.5% procent obyvatel jsou hinduisté, 32.7% křesťané a 17.3% muslimové.

Přestože oficiálním úředním jazykem je angličtina, zdaleka nejpoužívanějším jazykem je Morisien, kreolský jazyk, který má za základ francouzštinu, mateřským jazykem je pro 80 % obyvatel, zbytek obyvatel ho používá jako druhý, dorozumívací jazyk. Dále se na ostrově mluví různými indickými dialekty, francouzsky a čínsky. V médiích dominuje spisovná francouzština.

Mauricius je zakreslen na starých arabských mapách a musel být arabským mořeplavcům znám již v 10. století. Jako první Evropané sem pronikli Portugalci, Diego Fernandez Pereira objevil ostrov v roce 1505. Portugalci však stejně jako Arabové ostrov využívali jen občasně k zastávkám na cestě do Indie.

Roku 1598 přistáli na ostrově Nizozemci a pojmenovali ho Prins Maurits van Nassaueiland po princi Mořici Oranžském. Založili zde roku 1638 vůbec první stálou základnu. Kolonie žila převážně z těžby ebenového dřeva, částečně také z plantáží cukrové třtiny přivezené z Jávy. Roku 1710 však Nizozemci, potýkající se s různými problémy (cyklóny, sucha, přemnožení škůdců), Mauricius zase opustili. V té době byly vykáceny prakticky všechny lesy a mnoho zvířecích druhů zdecimováno, nebo vyhubeno, např. pták dodo (blboun nejapný), velký jako krocan.

Francie prohlásila Mauricius za svou kolonii roku 1715 a přejmenovala ho na Île de France. Od roku 1735, kdy Francouzi otevřeli námořní základnu a loděnice, začalo velmi rychlé osidlování. Rozmáhalo se pěstování cukrové třtiny, r. 1744 začaly pracovat první dva cukrovary. Při sčítáni lidu r. 1776 měl Mauricius již přes 33 000 obyvatel (z toho 85 % otroků).

Během napoleonských válek (1810) obsadili ostrov Britové. Ti však do dění na ostrově nijak výrazně nezasahovali, čímž se vysvětluje dominantní význam francouzštiny na Mauriciu i po 150 letech britské nadvlády. Od poloviny 19. století začala masová imigrace indických nájemných pracovníků na Mauricius. Jednak bylo potřeba nových pracovních sil na stále se rozrůstajících plantážích cukrové třtiny, které ve svém největším rozsahu pokrývaly 90 % zemědělsky využitelné plochy, jednak Britové r. 1835 zrušili otroctví. Indové, jak hinduisté tak muslimové, tvořili roku 1865 již polovinu obyvatelstva.

Koncem 19. století se Mauricius dostal do ekonomické krize, jednak ztratil otevřením Suezského průplavu 1869 na důležitosti jako přístav na cestě do Asie, jednak klesaly ceny cukru. Roku 1886 je zavedeno volební právo, zpočátku však s takovými restrikcemi, že se voleb roku 1909 zúčastnila 2 % populace. Od roku 1947 směli volit všichni obyvatelé starší 21 let umějící číst a psát a všeobecné volební právo bylo zavedeno r. 1958. Tím se k moci dostaly strany obyvatel indického původu, tíhnoucí k nezávislosti, kterou Mauricius nakonec získal klidnou cestou 12. 3. 1968.

Velká Británie a Spojené státy americké jsou v této souvislosti kritizovány kvůli osudu souostroví Chagos. Tyto ostrovy ležící jižně od Mauricia spadaly po celou dobu britské nadvlády pod Mauricius. V 60. letech 20. století, v době studené války, hledaly USA v regionu místo pro svou novou vojenskou základnu. Britové tedy ještě před udělením nezávislostí Mauriciu Chagos od něj oddělili a pronajali USA. Obyvatelstvo v počtu asi 1800 lidí („… pár Tarzanů nebo Pátků…“ – citát britského diplomata Dennise Greenhila) bylo poté násilně vysídleno na Mauricius a Seychely. Základna měla být původně zbudována na ostrově Aldabra severně od Madagaskaru, ale na tomto ostrově žije vzácný druh želvy a USA nechtěly riskovat konfrontaci s ekologickými aktivisty. Republika Mauricius dodnes Chagos nárokuje. V roce 2000 britský nejvyšší soud rozhodl, že vystěhování obyvatel Chagosu bylo nezákonné.

Když v roce 1968 opustili Angličané Mauricius, zanechali po sobě kromě bezvadných trávníků, golfových klubů a jízdy vlevo také svůj anglosaský smysl pro obchod a úzké obchodní vztahy s Evropou, Indií a jižní Afrikou.

Modrý mauricius (odborně označována jako Mauricius post office) je mezi nefilatelisty patrně nejznámější poštovní známkou. Zároveň je jednou z nejcennějších známek světa. Známka modré barvy s nominální hodnotou 2 pence byla vydána spolu se známkou červené barvy (červený mauricius) s nominální hodnotou 1 penny 20. září 1847 na ostrově Mauricius. Jedná se o vůbec první známky britské koloniální říše vydané mimo vlastní Velkou Británii^[1], kde byly první známky vydány o sedm let dříve, v roce 1840. Každá z nich byla vydána v počtu pouhých 500 kusů. Mnoho z nich bylo použito na pozvánkách k plesu, které posílal tehdejší mauricijský guvernér Sir William Maynard Gomm krátce po jejich vydání.

Vzácnost známek spočívá především v poměrně malém množství známek tohoto vydání, které byly původně vydány s nápisem POST OFFICE (poštovní úřad). O rok později, v roce 1848, byly totiž vydány obdobné známky, ale již se změněným nápisem POST PAID (poštovné zaplaceno), který lépe vystihoval poštovní funkci známek. Ty byly vydány již ve větším množství, takže jejich cena je relativně nižší (nejméně 10násobně). V současné době existuje na světě pouhých 14 exemplářů známek s nápisem POST OFFICE v červené barvě (z toho 2 nepoužité a 12 použitých) a 12 exemplářů v modré barvě (4 nepoužité a 8 použitých). Dva z nich jsou i ve sbírce britské královny Alžběty II., další dva jsou ve sbírce berlínského poštovního muzea.

Jeden z několika exemplářů těchto známek s hodnotou 2 pence byl v poslední době vydražen na aukci za 1,6 milionu švýcarských franků. Nejvzácnější exempláře jsou však na obálce s nalepenou jak modrou, tak červenou známkou (tzv. Bordeaux cover). Za tento dopis byly na aukci zaplaceny 4 miliony amerických dolarů. V Česku byl modrý mauricius k vidění naposledy na Světové výstavě poštovních známek Praga 2008. Předtím se tyto známky objevily v roce 2005 na Evropské výstavě poštovních známek v Brně a na pražské Světové výstavě poštovních známek v roce 1978.

Návštěvníci výstavy si prohlížejí jednopencovou a dvoupencovou známku s nápisy POST OFFICE vydané na ostrově Mauricius roku 1847

Legendy. Známka se stala velmi populární zejména pro velké množství legend, které se k ní vztahují. Podle nejznámější z nich si známky nechala k příležitosti velkého plesu vytisknout manželka mauricijského guvernéra Lady Gommová, protože chtěla jít s dobou. Protože však vzhledem k blízkému termínu plesu neměla čas objednat tisk známek do Velké Británie, pověřila tím jednoho místního starého poloslepého hodináře Josepha Osmonda Barnarda. Ten údajně v roztržitosti zaměnil nápis POST PAID za POST OFFICE. Pravdou však je, že rytec známek Barnard nebyl ani starý (narodil se v roce 1816), ani poloslepý, ani hodinář. Známky nebyly ani vydány v přímé souvislosti s plesem. Nápis POST OFFICE byl pravděpodobně pro toto první vydání původně skutečně zamýšlen, objevuje se i na jiných (např. amerických) známkách a nejedná se tak o chybotisk

Náš poznatek z dnešního dne :   INFEKCE  NA  NAŠÍ  LODI

Dnes jsme si velmi vzpomínali na loňskou návštěvu Mauricia, kdy jsme měli nádherný výlet do hor, která zde jsou opravdu krásné, i když ne tak vysoké jako v Réunionu. Hned ráno nám úředníci na lodi vystavili imigrační kartu a vyrazili jsme na elektrokolech do víru města. Poštovní muzeum mělo ještě zavřeno, tak jsme udělali pár fotek, potom Luďa koupil repliky proslulých známek modrého a červeného Mauricia, které od loňska podražily, stejně jako další věci. Chtěli jsme nakoupit v supermarketu nějaké víno a cesta byla opravdu dobrodružná.

Městem vede v levosměrném provozu velmi frekventovaná magistrála s mnoha kruhovými objezdy, kde všichni jezdí jak šílenci podle nám neznámých pravidel. Pokud jsme se ptali na cestu policistů, kterých je společně s pošťáky velmi mnoho, byli jsme podrobeni téměř křížovému výslechu – odkud jsme přijeli, co tam děláme, jak dlouho zde budeme, proč nemáme batoh vpředu, nýbrž na zádech, v kolik hodin budeme odjíždět a tak podobně. Ovšem rada, která nás k obchodnímu komplexu měla dovést byla velmi nedokonalá nebo dokonce scestná. A tak jsme si pěkně ve velkém vedru zajezdili po městě i několikrát stejnou cestou, ale pak jsme konečně byli v cíli. Obchodní dům se podobal našemu Kauflandu nebo Globusu, ale ceny vína byly jako v luxusní vinotéce. Od zítřka už nepotkáme po 6 dnů až do Austrálie pevninu, tak budou naše kola odpočívat. Zmoženi dusnem a vedrem s občasnými přeháňkami teplého deště a dopravním systémem s neustálým i bezdůvodným troubením jsme rádi opět šťastně dorazili k lodi. Měli jsme ještě chuť si zasoutěžit, ale všichni byli asi na organizovaných výletech nebo spali a tak jsme si zaplavali a zahráli nějaké hry sami.

Po večeři bylo v divadle báječné vystoupení kouzelníka, které nás velmi nadchlo a líbilo se nám, jakým dokonalým způsobem dokázal kouzelník navázat kontakt s publikem a strhnout velmi příjemným a přirozeným způsobem na sebe pozornost.