Zajímavosti z Wikipedie :

Lamanšský průliv neboli kanál La Manche (též Anglický kanál) je část Atlantského oceánu, která odděluje ostrov Velká Británie a severní Francii. Spojuje Keltské moře a Severní moře a je nejrušnější lodní dopravní cestou na světě. Průliv je dlouhý asi 350 km, šířka se pohybuje od 240 po 34 km v nejužším místě, takzvané Doverské úžině mezi městy Dover a Calais. Za jasného počasí tak je z mysu Gris-Nez na francouzské straně vidět křídové bílé útesy Doverské na pobřeží Anglie. V angličtině je průliv nazýván The Channel nebo The English Channel, La Manche je pak pojmenování francouzské.

Z hlediska geologického vznikl Lamanšský průliv velice nedávno, zhruba před 10 000 lety, teprve po skončení poslední doby ledové, kdy tající ledovce zvýšily hladinu moří. Do té doby byla Velká Británie spojena s evropskou pevninou.

V historii vzniklo několik projektů spojení pro pozemní dopravní prostředky. Dlouhodobě tento účel plní trajekty, na konci 20. století byl ale vybudován podmořský Eurotunel, umožňující přímé vlakové spojení (včetně železniční přepravy automobilů).

Boje. Lamanšský průliv byl v historii významnou strategickou přírodní překážkou, která ovlivnila boje mezi Anglií a evropskými zeměmi. Kanál sloužil například k obraně proti Napoleonovi i nacistickému Německu. Během 2. světové války byl zaminován, aby se ztížily operace německých ponorek.

Lamanšský průliv je široký 34 až 240 km, dlouhý 350 km a maximální hloubka je 172 metrů a v současné době spojuje anglický a francouzský břeh podmořský železniční tunel.

Náš poznatek z dnešního dne :

 Celou noc byla naše postel jako na houpačce. Všichni mají potíže s chůzí po palubách, protože výkyvy lodi jsou velmi nepravidelné, chůze v úzkých chodbách a v prostorách, kde se střídá lesklá dlažba s koberci je nebezpečná. Naštěstí se v průběhu dne moře uklidnilo a konečně vysvitlo sluníčko. V poledne organizovala německá delegátka Nadine společný oběd pro německy mluvící. Zúčastnili jsme se, protože jsme si mysleli, že bychom mohli získat nějaké zajímavé informace nebo kontakty. Seznámili jsme se s příjemným manželským párem z Hamburku, pán byl dříve lodní kapitán a pověděl nám pár zajímavostí o své práci. Byli také překvapeni naším sdělením, na jak vysoké úrovni je plavba se společností Costa.

Hned po obědě jsme se konečně mohli jít na sluncem ohřátou palubu nadýchat čerstvého  mořského vzduchu. Místo plánované procházky jsme na 10. palubě prozkoumali celou plochu a zjistili jsme, že se nedá kompletně oběhnout celá loď po rovině, jak tomu bylo na Deliziose, protože na přídi je ještě jedenácté patro a zde jsme objevili zajímavé hry, které jsme dosud neznali a asi vychází z anglické tradice. Jedna z těchto her je ta, že se vidlicí posunují vedlé dřevěné puky do očíslovaných polí, odkud je soupeř zkouší svým pukem odstrčit do autu. Další hra je minigolf, kde se místo do jamek míčkem trefuje do zavěšeného terče. Další hra je házení kroužky ze starých lodníh lan na cíl. Také je tam kroket, kde na umělé trávě se palicemi trefuje koulemi do malých branek. Je tam také hřiště na tenis s dřevěnými pálkami. Poslední hru nás naučil ochotných stařík Angličan a potom jsme se i zúčastnili turnaje, kde se Luďa dostal až do posledního kola finále. Pro tuto hru je na hřišti z umělé trávy vyznačeno hrací pole, které má ve svém středu mrtvou zónu a může se hrát těžkou „křivou koulí“ s nepravidelným těžištěm z obou stran hracího pole. Cílem je neopustit vyznačenou plochu, netrefit se do dřevěné překážky uprostřed a za mrtvou zónou, přes kterou se musí koule prokutálet se trefit do malé kuličky nebo zastavit před koncem pole. Příliš dlouhý nebo krátký hod také nepřinese body.

Potom jsme se spěchali kulturně obléknout a přejit do sálu, který jsme si nazvali „Kulaťák“ jinak se ale vznešeně jmenuje Quenns Room. Zde bylo slavnostní setkání s kapitánkou naší lodi Inger Klein Thorhauge a jejím týmem. Potom následovala opět velmi chutná gala večeře. V divadle vystupovalo černošské pěvecké a taneční trio The Flyrights a doprovázel je lodní orchestr. Následoval slavnostní Cunard Baal, kde se ovšem tančily jen klasické tance a sving, což my zrovna neovládáme. Bylo zajímavé pozorovat taneční lektory, jak provádějí osamělé dámy. Některé páry tančily opravdu krásně, nejvíc nás zaujali staří Japonci. Odtud jsme ještě na chvíli vyjeli do 10. patra do klubu Commodore, kde jsme si poslechli pianistu, který hru i doprovází zpěvem a seznámili se s Theodorou, což je servírka z Bulharska. Také nám řekla, že by měla za pár dnů přijet její kolegyně – Češka.