Cestopis úžasné dlouhé plavby kolem celého světa – šedesátý druhý

62.den: 9.3.2015

Pondělí - 10.týden                      

Trasa:  na moři

Do konce plavby zbývá: 54 dnů

Časové pásmo: +12 hod.

Stále platí časové pásmo  12 hodin, ale s plus znaménkem. Právě píši zápisek před večeří, to znamená před 18 hodinou večerní a u nás v České republice je teprve časné ráno. Rozdíl je i v tom, že u nás je stále zimní počasí a tady vedro a spalující sluníčko. Někteří spolucestovatelé se právě sluníčku věnují jak maximálně mohou, od rána do večera se na lehátku otáčejí a jsou velice do hněda opálení. Někteří i na slunci usnou a připálí se do červena. Na nás sluníčko až tolik nemůže, při plavbě prochodíme možná i půlhodinu, ale předtím se koupeme v bazénu a to chození na sluníčku slouží snad k osušení těla.

Musím napsat pro naše přiznivce dost radostnou zprávu, dnes dopoledne po soutěži, kdy jsme předvedli dobrou formu, došlo k slavnostnímu vyhlášení olympiády. Luďa získal za III. místo bronzovou medaili, ale Jana byla se svým týmem zlatá společně s Rumunem Krisem a manželi s Rakouska Monikou a Hermanem. Jsme na toto umístění náležitě pyšní a protože dnešní večer byl ve znamení elegance, Jana velikou zlatou medaili nosila na krku a Luďa si ji zašpendlil na kapsičku od saka. U večeře nás spolustolovníci dost obdivovali a bylo to velmi příjemné. Také před několika dny, kdy jsme se zastavili u ostrova Pitcairn jsme poslali dopis přímo kapitánovi lodi. Poděkovali jsme, že jsme s plavbou a jeho přístupem spokojeni a také nadšeni hrami a soutěžemi. Nepředpokládali jsme, že dopis bude mít tak příjemné pokračování. Kapitán pravděpodobně šéfy jednotlivých úseků pochválil a také jim sdělil, kdo psal tento dopis. Následně animátoři měli velikou radost a všichni nám děkovali a nám tím samozřejmě způsobili příjemný pocit.

Také dnešního dne jsme se mimo již psaný program věnovali “Čechoslovákům“, které známe. Peter je nachlazen, tak jako spousta lidí na lodi, léčí se kapkami proti kašli a koňakem, tak uvidíme jak to zabere. Vědunce jsme promítli film o Tichomořských ostrovech a Austrálii a večer jsme ji ještě jednou s Albertem (italský universitní profesor) potkali. K našemu velikému překvapení se mezi nás připojila nová animátorka Elena a dozvěděli jsme se, že je Rumunka a ne Italka.

Vědunka i Alberto, který se v těchto dnech potýká s mořskou nemocí, jsou velmi zábavní a milí lidé. V neposlední řadě jsme strávili příjemné chvíle s Petrem a Janou z Dua Mistery, když měli delší pauzu při jejich vystoupení.

Celý večer byl velice  krásně nabitý a přispělo také k tomu vystoupení kouzelníka Charlie frye s varietním programem.

Město Auckland má také maortské jméno Tämaki-makau-rau, což znamená mladá kráska, která má sto milenců. Auckland leží na Severním ostrově Nového Zélandu. Má 1,4 milionů obyvatel, což je jedna třetina všech lidí na ostrově, je s velkým odstupem největší aglomerací země. Město také bývá nazýváno „městem plachet“. Jméno  Auckland dostalo na počest George Edena Aucklanda.

V poslední době bylo město oceněno za životní kvalitu a lidská práva z celosvětového hlediska. Centrum města se nachází na výběžku, který z jedné strany omývá Hauraki-golf a z druhé strany Tasmánské moře. Na nejužším místě  má necelé 2 kilometry.

Město stojí na sopečném poli „bazaltu“, které tvoří 48 již vyhaslých sopek. Toto dává městu neobvyklou tvář, protože tvoří kopce, jezera a laguny. Město bylo osídleno Maury

poprvé v roce 1350. Na vrcholu předkoloniálního osídlování mělo okolí dnešního města Aucklandu přes 20 000 obyvatel a s tímto počtem mohlo podle novozélandského zákona později dosáhnout městských práv. První přistěhovalci byli z okolí Nového Zélandu a z „mateřské kolonie“ Nového Jižního Walesu, od roku 1842 připlouvali první přistěhovalecké lodi přímo z Velké Británie. Ve východní části města se usadili úředníci a členové vlády, na západní hlavně řemeslníci a umělci. Toto sociální rozdělení je zachováno dodnes. 10.července 1985 byla v aucklandském přístavu potopena vlajková loď organizace Greenpeace Rainbow Warrior. Tento teroristický útok vyvolal celosvětový skandál a spáchali ho za pomoci výbušnin agenti francouzské tajné služby, aby znemožnili plánované protesty, proti francouzským zkouškám jaderných zbraní. Na potopené lodi zahynul člen posádky fotograf Fernando Pereira. Rainbow Warrior byl vyzdvižen, ale jeho oprava se ukázala jako nerentabilní a proto byl znovu potopen v roce 1987 v zátoce Matauri, kde se stal umělým základem pro útes a „rybí svatostánek“.