Cestopis Střední Amerika 2017 - 2. část
Cestopis Střední Amerika
2. část
11. den neděle 19. února 2017 – plavba po obrovském jezeru - do konce zbývá 20 dnů
PANAJACHEL . Městečko na břehu jezera Atiltán. Turistické středisko se spoustou barů a restaurací, lákajících k posezení. Výchozí místo k výletům lodí na jezero a k domorodým mayským osadám na protějším břehu.
ATITLÁN. Jedno z nejpozoruhodnějších míst celé Střední Ameriky je právě Lago de Atitlán. Zhroucený sopečný kráter je plný průzračné vody a dosahuje hloubky až 320 m. Rozloha jezera je asi 128 km2 a je třetím největším jezerem Guatemaly. Obklopeno je krásně barevnými kopci. Celé krajině vévodí vrcholy tří sopek – Tolimán, 3158 m; Atitlán, 3537 m a San Pedro, 3020 m. Brzy ráno je voda jezera klidná a čirá. Kolem poledního, kdy začíná vát jihovýchodní vítr, se mohou objevit vlny a ztěžovat plavbu malým motorovým člunům křižujícím jezero.
Ohledně jeho vzniku se vlastně tradují teorie dvě. Ta první tvrdí, že se jedná o obrovský zaplavený sopečný kráter, ta druhá, že jezero vzniklo poté, co vyrostly tři vulkány a narušily tok řek, které se spojily a vytvořily tak jezero. Další legenda praví, že na jeho dně se ukrývá ostrov, který byl centrem Mayské kultury v letech 600 před až 250 po Kristovi. Jezero nemá žádný viditelný odtok. Jde zřejmě o nejhezčí a rozhodně nejtajemnější guatemalské jezero.
Fakultativní výlet po jezeře Atitilán: zhruba půldenní výlet, zastávky ve třech vesnicích (San Juan, San Pedro, Santiago Atitlán). V každé vesnici je rozchod cca na 2. hod, a můžeme navštívit tradiční místní trhy a posedět v kavárně.
Dnes už v 7 hodin ráno svítí sluníčko a odráží se na vysokém sopouchu obrovské sopky. Hladina jezera se čeří vlnkami a na části jezera zůstává opar. Zde budeme tábořit ještě i v pondělí. Dnes zahajujeme druhou dekádu našeho zájezdu. Sopka San Pedro je okrouhlé jezero o průměru snad 15 km a kolem něho je prstenec sopečných stěn, částečně i obydlených i se silnicemi a cestami. Plavbu jsme měli celodenní s návštěvou několika vesnic a termálního vřídla. Hloubka jezera je asi 300 metrů. Za 6 hodin jsme navštívili 4 města. Na první zastávce bylo termální vřídlo, tam jsme se asi půl hodiny probahnili, ostatní zastávky byla města u pobřeží jezera. Plavba stála každého 100 kecalů a za dalších 25 kecalů jsme jeli motorovými tříkolkami, které se zde nazývají tuk tuky a jezdili jsme po městě, kde silnice jsou velmi příkré. Dnes poprvé jsem si dal pravou guatemalskou kávu za 10 kecalů. Na naší poslední zastávce jsme přijeli na slavnost, kdy město bylo vyzdobeno, hlavně kostel a náměstí. Dnes večer jíme večeři v pravé guatemalské taverně a brzy ráno pojedeme a to po celý den k další výrazné pamětihodnosti.
12. den pondělí 20. února 2017 – Antigua – bývalé hlavní město - do konce zbývá 19 dnů
ANTIGUA GUATEMALA : Jedno z nejstarších a nejkrásnějších měst Střední Ameriky (v lidové řeči též zkráceně Antigua nebo La Antigua, původní název byl Santiago de los Caballeros de Guatemala), leží mezi třemi sopkami - Fuego, Agua a Acatenango, v nadmořské výšce 1600 metrů nad mořem. Z architektonického hlediska je město významné pro zachovalé stavby i ruiny z koloniálního období s renesančními a barokními prvky. Krásné prostředí, dlážděné ulice, četné trosky a terakotové střechy okouzlí každého turistu. Antigua byla založena 10. března 1543 a po 233 let byla hlavním městem Guatemaly. (Předešlé hlavní město se rozkládalo na úpatí sopky Agua a bylo zničeno povodní.) Po katastrofálním zemětřesení 29. července 1773 se hlavní město přemístilo do Guatemala City. Antigua byla od základu zrekonstruována a uchovala si svůj původní koloniální styl. V r. 1979 jej UNESCO vyhlásilo za součást světového kulturního dědictví.
Na hlavním náměstí Parque Central je kašna a dominantní katedrála San Jose. Nejznámější ulicí v Antigui je 5 Av. Norte vedoucí ke kostelu La Merced, kde se vám naskytne dramatický pohled na vulkán Agua se slavným historickým žlutým obloukem, branou Santa Catalina. Tato dvojice tvoří velice poetický a fotogenický obrázek. V této ulici také najdete největší kryté tržiště s uměleckými a indiánskými předměty. Zde si můžete vše v klidu prohlédnout, nikdo vám nebude nic nutit. Jednoznačně nejlepším suvenýrem z této tržnice jsou vyřezávané pestrobarevné, ručně malované masky zvířat, které krásně ozdobí stěnu vašeho příbytku. Jistě si udělejte zastávku v jednom z místních muzeí v Mayském muzeu, Muzeu umění či v Muzeu s první tiskárnou ve Střední Americe. Z velkého množství kostelů stojí za prohlídku La Merced, San Francisco či městský konvent Las Capucinas (2a Av. Norte). Kousek za městem vidíte kopec s křížem Cerro de la Cruz se slavným výhledem na celou Antiguu a sopku Agua v pozadí.
Pacaya: Činný vulkanický komplex vysoký 2500 m. Sopka je aktivní víc jak 23 000 let a je to jedna z nejaktivnějších sopek Střední Ameriky za posledních 500 let. Je součástí řetězce vulkánů podél Pacifického pobřeží Střední Ameriky, formovaných tektonickou subdukcí – Kokosové desky a Karibské desky.
ZAJÍMAVOST: Kokosová deska vzniká rozpínáním oceánského dna západně od střední Ameriky a podsouvá se (subdukce) na východ pod méně hustou desku Karibskou. Při tomto procesu dochází k ohřívání jejích subdukovaných okrajů, ze kterých se uvolňuje do okolního zemského pláště voda. Ve vrchní části pláště jsou horniny roztaveny na magma, v důsledku čehož vzniká severovýchodně od subdukční zóny vulkanický oblouk (od Kostariky do Guatemaly). Pásmo zemětřesení v oblasti se táhne pod povrchem dále na sever až do Mexika.
Ráno od jezera jsme odjížděli už v 5 hodin a už v 9,30 jsme dojeli do bývalého hlavního města Guatemaly. Je to staré koloniální město, které před více jak 100 lety bylo postiženo mohutným zemětřesením. Město od sopky AGUA sice bylo opraveno, ale část zůstalo jako memento této tragédie. V ruinách zůstaly dodnes 2 kostely a některé budovy. Tříhodinová procházka byla příjemná. V kostele byla nádherná výjevová sochařská scenérie křížové cesty Krista. Nádherný byl i hřbitov a hlavní náměstí, včetně obrovského tržiště, kde se prodává asi naprosto všechno.
Onemocnění různého druhu má skoro každý, i když všichni všechno zdolávají a každý se léčí po svém. Jeden z nás dokonce měl v poslední době větší obtíže a musel navštívit lékaře. Jak se později ukázalo, nešlo o vážnou nemoc a úspěšně pokračuje v naší cestě.
Po obědě odjíždíme na dlouhou cestu do TIKALA. Řidič Martin jel až do půlnoci a potom ještě od 5 hodin ráno, až jsme dojeli před snídaní 80 km od Tikalu. Prakticky celou tuto noční dobu řidiči jeli a my ostatní jsme spali.
13. den úterý 21. února 2017 – TIKAL – jedna nejvýraznější památka UNESCA - do konce zbývá 18 dnů
TIKAL. Počátky tohoto významného města sahají do předklasického období (cca 300 př.n.l.) kdy cholští Mayové začali budovat svoje městská centra v oblasti středního Peténu. Svého největšího rozkvětu dosahuje Tikal v klasickém období, zejména po kolapsu království Mirador na severu (v oblasti dnešní hranice Mexiko-Guatemala), kdy se stává dominantním královstvím celé oblasti. Tikal se v prvních několika století vyvíjel nezávisle a dle dochovaných zpráv neudržoval žádné významné aliance s okolními městy. Pak se však koncem 4. století (378 n.l.) stalo něco, co navždy změnilo dějiny a vývoj tohoto města. Hieroglyfické nápisy dokládají příchod osoby jménem Siyak K´ak, která byla vyslancem mocného a velmi vzdáleného království Teotihuacán (centrální Mexiko). Toto více méně násilné převzetí moci bylo v dalším období zpečetěno sňatkem Teotihuacanského šlechtice jménem Yax Nuun Ayiin s mayskými ženami s urozených rodin. Tikal, jako vazal mocného Teotihuacánu, si v tomto období podrobil řadu sousedních městských království jako např. Uaxactún, Bejucal či Rio Azul. Rok 562 n.l. byl pro Tikal velmi tragický, neboť byla proti němu vedena „hvězdná válka“ (tento výraz pramení z faktu, že Mayové často plánovali zahájení války podle určité pozice planet, zejména Venuše a na nástěných malbách byl tento typ války zobrazován jako krvaný déšť padající z Venuše na Zemi). Tímto městem, které si podrobilo Tikal byl Calakmul, který byl jeho severním sousedem a prameny hovoří o tom, že války se jako spojenec Calakmulu zúčastnil též Caracol. Více než 130 let trvalo, než se Tikal znovu vzchopil a roku 695 n.l. porazil tikalský král Jasaw Chan K´awiil I. calakmulského krále a zvrátil tak politickou rovnováhu ve prospěch Tikalu. Tato doba se též nazývá jako „znovuzrození Tikalu“ a byly během ní postaveny významné pyramidy na centrálním náměstí a to chrám I. a chrám ll. a též 3 komlexy dvojitých pyramid u příležitosti kalendářních cyklů mezi lety 692 – 731 n.l. V následující více jak 150 letech od slavného vítězství si Tikal udržoval politickou a vojenskou nadvládu nad celou oblastí a znovu opakovaně porazil svého rivala Calakmul. Toto období druhého rozkvětu trvalo až do konce 8. století, kdy toto království zasáhla další krize, poslední stéla s dochovalým nápisem byla vztyčena v roce 879. Zánik Tikalu jakož i dalších významných měst v této oblasti jako např. Uaxactún (889), Caracol (859) či Calakmul (909) spadá do přibližně stejného období a bývá označováno jako konec klasického období.
Tikal se rozkládá na zhruba 64 km2, jen samotné centrum o ploše 16 km2 obsahovalo 3000 budov a chrámů. Předpokládá se, že během klasického období žilo v Tikalu více jak 50 000 obyvatel. Tikal je pro turisty velmi atraktivní zejména pro své nezaměnitelné pyramidy charakteristického tvaru, které vysoko ční nad bujnou guatemalskou džunglí. Jsou typické svou výzdobou na vrcholu, tzv. „cresterií“ neboli hřebenem, který ještě umocňuje velkolepý dojem již tak velmi vysoké stavby. Srdcem celého města bylo od prvopočátku ústřední „Velké náměstí „ kolem něhož byly postupně stavěny významné stavby. Mezi nejvýznamější chrámy patří zejména nasledující: Chrám l. nazývaný též „Chrám Velkého Jaguára“, je vysoký 47 metrů, nalézá se na centrálním náměstí a je zde pohřben nejvýznamější vladař Jasaw Chan K´awiil. Chrám ll. neboli „Chrám masek“, měří 48 m a leží na západní straně Velkého náměstí, přímo proti chrámu l. Další významnou pyramidou/chrámem v Tikalu je chrám lV. Nazývaný též „Chrám dvojhlavého hada“ měří 70 m a je nejvyšší stavbou v celé Mezoamerice (vyšší než „pyramida Slunce“ v Teotihuacánu s 61m nebo „Complejo El Tigre“ v Miradoru s 55 m). Chrám V. leží na jihu Centrální akrolpole a měří 57 m. . Centrální akropole se nachází na jižní straně Velkého náměstí a sloužila zejména jako královský palác a obydlí králů. V Tikalu můžeme obdivovat i množství dalších zajímavých staveb: „Plaza Vll. Templos“ mající své jméno od 7 malých chrámů postavených v ose sever-jih na východní části náměstí, „Palacio de las Ventanas“ je známý též jako „palác netopýrů“.
Guatemala mě mile překvapila nádhernou přírodou, vstřícnými lidmi a velikým budovatelským úsilím ve výstavbě domů i silnic. Co je nepříjemné, tak je zde draho, alespoň nám turistům se zdá. Ale i pro místní je draho, například za denní výdělek si lidé nekoupí ani grilované kuře. Také pivo je mnohem dražší, jako bylo v Mexiku. Dnes nás čekalo celodenní poznávání této velkolepé mayské památky, dokonce se zde za peníze provádí i noční prohlídka s průvodcem při svitu měsíce a hvězd. Zvolil jsem asi 4 hodinovou procházku deštným pralesem, kde je veliké množství různě velikých pyramid. Já jich navštívil snad 60, nejen pyramid, ale i budov z mayské doby. I když nejsem archeolog ani mayolog, přesto jsem alespoň pochopil velikost a úžasnou pracovitost a vynalézavost lidí, kteří bez jakékoliv techniky dokázali vytvořit taková úžasná kamenná velkodíla. Také nedokážu pochopit pravý účel a možné využití k životu. Na některé z pyramid je možné vystoupit a pokochat se výhledem z nich. Úžasná podívaná je právě proto, že většina těchto objektů je v perfektním stavu. Řidič Martin nám také prozradil, že v buši se nachází ještě podobná mayská velkopamátka podobná TIKALU, ale zatím je přísně chráněná a ukryta veřejnosti, jen o ní vědí někteří místní indiáni a částečně i archeologové a bude otázkou, zda dojde k jeho publikování a otevření pro veřejnost. Ukrytí této památky má i ten význam, že TIKAL by pozbyl svoji jedinečnost a půvab a zkrátka by přízeň turistů. TIKAL si mnohdy považuje jako div světa podobně jako Velká čínská zeď či pyramidy v Egyptě, Machcu Pichcu…………..a navíc se zde kvůli této památce vybudovaly silnice i letiště. Co jsem viděl, tak tuto památku Inků a Mayů považuji za vrchol tvořivosti a vyspělosti těchto dávných kultur a civilizací. Večer byli všichni účastníci sice unaveni, ale nadšeni o tyto nevšední zážitky. Po těchto prožitcích odjíždíme přes noc, abychom zítra dorazili do třetího státu naší expedice.
14. den středa 22. února 2017 – na hranici Belize
Původní banánová republika Honduras, někdejší symbol korupce a chudoby, se v posledních letech dostává stále více do pozornosti zahraničních turistů. Většina návštěvníků do země zavítá jen kvůli úchvatným mayským památkám v Copánu, jiní míří za slunkem a pohodou na pláže z karibských ostrovů.
Ze včerejška na dnešek jsme ještě spali v krásném malém kempu v blízkosti Tikalu, kde jsme měli sprchu, záchody a v tomto horkém počasí je to nejlepší co nás může potkat. Jeden z nás, který ještě před pár dny byl nemocen, je už zdravý a stále chce, abychom se zastavili v Belize, když jedeme kolem. Byla by to další ze zemí, které bychom navštívili. Dnes jedeme celý den, je chladno a jak časově dlouhá byla cesta do Tikalu tak dlouhá na nás dnes čeká. Vždyť se má najet kolem 500 km a cesta potrvá celý den. Chvíli jsme zastavili u jezera Petén a zde jsem si koupil dřevěného jaguára, z kterého mám velikou radost. Jedeme stále po Panamerické dálnici, která dále pokračuje přes Salvádor, ale tudy nejedeme, protože politická situace v této zemi není dobrá, tak odbočujeme směrem na Honduras, kde právě pojedeme blízko hranice Belize. Zastavili jsme u hraniční řeky na mostě a koukli jsme na policejní stanici s Belizskou vlajkou. K Belize nám informovaly Slovenky Marika a Marta, že zde žije slovenský magnát se svou mladou manželkou, bývalou herečkou. Ukrývá se zde stejně jako jinde někteří Češi. Ještě zastavujeme v jednom obchodním domě na nákup potravin a vody, protože jsou lépe zásobeny jak malé prodejny. V hotelbusu jede celkem 18 lidí a spotřeba vody a jídla je veliká.
15. den čtvrtek 23. února 2017 - Honduras - do konce zbývá 16 dnů
COPÁN . Nádherné malé městečko s populací cca 23.000 obyvatel, asi jeden kilometr vzdálené od známých mayských ruin. Osidlování copánského údolí se datuje již na 2 000 let. Městečko se svoji atmosférou a malebností dlážděných uliček a bílých domků s červenými střechami stalo známým turistickým cílem. Název Copán je zaznamenán od XVI. století a pravděpodobně pochází z jazyka náhuatl ,,copantl", což v češtině znamená most. Někteří staří autoři naopak říkají, že to spíš znamená zamotaný anebo stočený. Nejpravděpodobnější však je, že samotní mayové místu říkali Oxwitik a to znamená v mayštině ,,Tři kořeny“. Z historického hlediska byl Copán významným hospodářským centrem už od raných dob, ačkoliv dostatečná archeologická evidence toto dokazující nalezena nebyla.
Dnešní noc jsme spali na benzince téměř hranice do Hondurasu. Zvláštní bylo, že na veliké ploše snad 50x100 metrů sušili na slunci kávová zrna v malé vrstvě, která zřejmě několikrát musí obracet, aby je bylo možné vysušené pražit, balit a prodávat milovníkům kávy po celém světě. Nejkvalitnější káva je právě odtud. Máme po obědě a i poslední Mayské památce Copán. Je to také rozsáhlé Mayské dílo se sochařskými uměleckými výtvory, ale obnova této památky se mě nelíbí. Japonci na rekonstrukci zde přispívají, ale výsledek se podle mého názoru nedostavil. V Guatemale jsme najeli 1397 km a bylo zde krásně, končíme první polovinu našeho zájezdu a těšíme se na další pokračování v Hondurasu. Po dobrém obědě, kdy jsme měli řízek a vařené brambory odjíždíme k vodopádům a tam bychom měli dorazit až navečer. Ano vzdálenost 280 posledních kilometrů jsme dokončili ve 20 hodin a po pomazánkové večeři jsme šli spát.
16. den pátek 24. února 2017 – krásné vodopády se zážitkem - do konce zbývá 15 dnů
PULHAPANZAK – Cataras de Pulhapanzak
Majestátní, 40 m vysoký vodopád Pulhapanzak na Río Lindo cestou z Tegucigalpy do San Pedro Suly. U vodopádu je půvabný park, kde se dá i vykoupat v řece. Za malý pěší výlet a posezení u kávy stojí i přilehlá vesnice – San Buenaventura.
Dnes má být odpočinkový den, probouzíme se už před 6 hodinou ranní, protože dělníci, kteří staví nové sociální zařízení, nás probudili třískáním železných nosníků při skládání z auta. To stávající staré už nevyhovuje a je dost primitivní, přesto jsme se tam osprchovali i vyprali špinavé a propocené oblečení a ty dokonce za celý den uschly. V tomto kempu mají některé sportovní atrakce jako je jízda v sedáku na laně přes řeku i vodopád. Vodopád s řekou je vlastně hranice kempu a někteří z nás si zde udělali zážitkové dopoledne pokusím se napsat o tom něco „Jeskyně pod vodopádem „ :
Člověk prožije za svůj život jen málo zážitkových chvil, co se týče přírodních prožitků. Zažil jsem jich mnoho v jeskyních, velehorách, raftování i přeplutí Atlantiku na plachetnici a dnešní zážitek by mohl být mezi nimi. Z celkového počtu našeho hotelbusu 18 lidí se tohoto zúčastnilo celkem 7 účastníků – 2 řidiči, kuchaři Jarda a Martin, nejstarší z nás Miloš z Brna, Láďa s Alenkou z Prahy, Pavel z Blanska a já.
Zážitek začíná vždy touhou dokázat něco netradičního a poznat netušené, polechtat tajemnost a adrenalin i za cenu nějakého nebezpečí. Za 12 USD jsme všechno tohle zažili – návštěvou míst tajemna hluboko pod hrozivým vodopádem. Prvním předpokladem bylo, že řeka je teplotně příjemná, že za půl hodiny naše těla neprokřehnou. Šli jsme až těsně pod vodopád, který burácel a dával nám ve známost svoji sílu. Při dopadu velikého proudu z výšky vznikala vodní tříšť v které jsme byli po celou dobu. Nebezpečí spočívalo v přechodu po velmi kluzkých kamenech a složité dýchání. Proto jsme měli svěšenou hlavu, abychom mohli vdechovat vzduch a ne vodu. Měli jsme mladého místního průvodce, znalého a tím byla zajištěna alespoň pasivní bezpečnost, protože Martin nám hned pokyny překládal a my jsme se museli jimi řídit, jinak by hrozilo veliké nebezpečí. Nejprve jsme se dostali těsně k dopadu vodopádu, kde na nás čekala jediná možná cesta překonání hlubokého jezírka – tůně. Toto jsme zdolali buď skokem a plaváním nebo obcházením, které se zdálo být víc nebezpečné. Poté jsme se dostali do první z jeskyněk, kde jsme si chvíli odpočinuli. Pokračovali jsme až za vodopád po strmé skále, museli jsme se přidržovat ocelového lana, aby nás proud vody neodmrštil. Tam na nás čekala jeskynní prostora, do které jsme se všichni vešli. Štěstí, že jsem si vzal baterku čelovku, protože úzkým průlezem se zde dostává velmi málo světla. Po chvilkovém odpočinutí a vnímání jeskynní krásy jsme se vydali na zpáteční cestu částečně jiným směrem. Jeskyňka i skaliska při dopadu vody jsou dokonale modelována. Ještě jsme každý měli možnost se kouknout do výšky vodopádu, kde už taková tříšť vody nebyla, i toto byl veliký zážitek a pohled byl jedinečný. Po zdolání hluboké tůně už na nás čekala blátivá cestička ke spodní vyhlídce, kam se už mohou dostat všichni návštěvníci. Podali jsme si navzájem ruce a bylo u všech vidět spokojenost z pokoření této jistě nesnadné překážky. Smůlu měl jen Pavel, který na závěr snad na posledním kameni uklouzl nešťastně a narazil si bolestně holeň nohy na dvou místech.
Po obědě jsme se zdržovali v kempu, někdo se koupal, jiný odpočíval či zkoumal okolí. Protože sedačka v hotelbusu se začala párat, musel jsem ji zašít, aby se nerozpárala celá. Počasí bylo jarní příjemné a teplé. Po večeři nám Jarda ukazoval videa z Jižní Ameriky, kdy před 15 lety ji objevovali pro cestování, záběry už byly vskutku historické.
17. den sobota 25. února 2017 – Tegucigalpa - do konce zbývá 14 dnů
TEGUCIGALPA: Hlavní město Hondurasu je uspěchané rušné město ležící v údolí obklopeném prstencem hor. Díky nadmořské výšce 975 m je zdejší klima příjemné a mnohem chladnější než na pobřeží. Svahy okolních hor jsou pokryté borovými lesy. Název Tegucigalpa je poněkud dlouhý. Hondurasané říkají obvykle zkráceně Tegus. V jazyce náhuatl to znamená „stříbrná hora“. Město bylo založeno Španěly v roce 1579 na svazích hory Picacho jako středisko těžby zlata a stříbra. Hlavním městem se stalo v roce 1880. Je rozdělené na dvě části řekou Río Choluteca. Na východním břehu leží Tegucigalpa, centrum a blahobytnější městské části. Střed města tvoří náměstí Plaza Morazán, obvykle nazývaná Parque Central, s nádhernou katedrálou. Na západní straně Parque Central se na Avenida Miguel Paz Barahona nachází pěší zóna, která pokračuje čtyři bloky od náměstí až ke Calle El Telégrafo. Této oblasti se dnes říká Calle Peatonal a najdete zde spoustu obchodů, restaurací a bank. Přímo v centru města se na náměstí Plaza Morazán tyčí půvabná katedrála. Naproti jižní stěně katedrály se nachází Alcadía (radnice). Dále se ve městě nachází řada kostelů, muzeí, galerií i parků.
Po dni odpočinku v kempu u vodopádu a dvou nocí zde strávených pokračujeme návštěvou hlavního města. Během cesty, kdy se měnil povrch, šíře i komplikace v dopravě jsme také zažili celkem 4 havárie – nejdříve rozbité osobní auto, potom dlouho jsme jeli za pickupem který jen tak vezl náklad vajíček a sledovali ho, kdy se nezajištěný náklad vyklopí, protože jel docela svižně. Zastavil právě u kolegy vajíčkáře, kterému upadlo zadní kolo. Další havárie nákladního auta a ta čtvrtá byl v zatáčce převrácený kamion. Jeli jsme jinou cestou a dojeli k velikému jezeru, odkud vytékala řeka a na ní vodopád, kde jsme včera byli. Navíc jsme viděli, že odtud se bere voda velikým nadzemním potrubím pro hlavní město. Dnešní pohled na Honduras se změnil, silnice se zlepšily, baráčky také, jsou zde pastviny s koňmi a kravami…..
Do hlavního města jsme přijeli před polednem. Město je podobné La Paz, sevřené horami a většina obyvatel žije ve slamech stejně jako v jihoamerických státech. Parkujeme u fotbalového stadionu s pěkným rozhledem na město, které je blízko centra. Střed města má koloniální charakter, se kterým jsme se už setkali i v jiných městech Střední Ameriky. Hlavní náměstí s nádhernou katedrálou plná zlatého zdobení. Dnes se na náměstích konala slavnost, kde na podiu se soutěžilo a hrála hudba, možná šlo o předvolební akce a bylo tam velké množství lidí. Potom až do večera jsme ujeli snad 150 km a stejně jsme až k hranicím Nikaraguy nedojeli.
18. den neděle 26. února 2017 – Nikaragua - do konce zbývá 13 dnů
NICARAGUA
LEÓN: Politicky významný a energií nabitý León býval hlavním městem státu od koloniálního období až do doby, kdy v roce 1857 převzala jeho roli Managua. Je to město grandiózních kostelů, skvělých uměleckých expozicí, kosmopolitních obchodů a restaurací a pulsujícího nočního života. Říká se, že mnoho lidí si zamiluje Granadu, ale své srdce nechají v Leónu. Je nesporně jediným skutečným nikaragujským městem s kypícím kulturním a intelektuálním životem. Navíc je tradičně politicky nejprogresivnější. Dramatické nástěnné malby kolem města (i když mnoho již už zmizelo) jsou živou vzpomínkou na období revoluce a jednotného boje proti Somozovi.
León založil v roce 1524 Francisco Fernández de Córdoba na místě domorodé vesnice Imabite. Původní jeho poloha je 32 km od místa, kde stojí dnes. V roce 1610 sopečná aktivita vulkánu Momotomba, na jehož úpatí leží, způsobila zemětřesení, které staré město zničilo. Kromě statutu hlavního města státu byl León také dlouho církevním centrem Nikaraguy a Kostariky.
Město je relativně jednoduché na orientaci a snadno se dá vyznat v systému číslování ulic. Hlavní třídy Avenida Central a Calle Central Rubén Darío se kříží v severovýchodním rohu jednoduchými liniemi zajímavého Parque Central a vytváří tak čtyři kvadranty. V okolí centrálního náměstí najdeme mnoho pěkných koloniálních budov a také právě kostelů, včetně nádherné katedrály s původním označením Basílica de la Asunción. Ta je
Galería de Héroes y Martirés je expozice věnovaná nedávné historii Leónu. Spravují jí matky veteránů a padlých hrdinů. Více než 300 fotografií zobrazuje místní revolucionáře, kteří zemřeli v boji se Somozovou diktaturou. Další památkou na místní hrdiny je fascinující nástěnná malba s roztroušenými kříži, meči, tanky a dalšími výjevy, seřazeny chronologicky jako vzpomínka na konec tyranie a vítězství revoluce. Toto Mausoleo de los Héroes y Mártires ohraničuje malé náměstí přímo naproti SV rohu Parque Central. Klíčové jsou zde pistole a dopis, podepsaný básníkem a novinářem Rigobertem Lópezem Pérezem, kde sděluje svůj záměr zavraždit Somozu, patriarchu somozovské dynastie po čtyři desetiletí. Svůj plán provedl Pérez oblečený jako číšník na party pro vyvolené, kam si získal vstup. Osudové rány byly vystřeleny. Somoza byl převezen do vojenské nemocnice v Panamě, kde také zemřel. Pérez byl na místě zastřelen a stal se národním hrdinou. Pamětní deska na domě Casa del Obrero kde došlo k atentátu, hlásá, že Pérezův čin znamenal začátek konce Somozovy diktatury.
MANAGUA: Hlavní město Nikaraguy se rozprostírá na jižním břehu Lago de Managua. Ve městě a jeho okolí je několik dalších jezer v kráterech vyhaslých sopek. Každý pátý Nikaragujec žije právě zde, v hlavním městě, které je národním centrem obchodu, průmyslové výroby, vyššího vzdělání a vlády. Managua leží v nadmořské výšce pouhých 50 m a ustavičně zde panuje vedro: po celý rok se denní teploty pohybují kolem 30 až 32°C. Managua je pravděpodobně nejobtížněji dostupným hlavním městem ve Střední Americe a jen málo cestovatelů se zde zdržuje delší dobu. V souladu s novým image Managuy jakožto moderního obchodního města protkaného dálnicemi se začíná rozvíjet nové centrum a v
Lago de Managua: Jezero Managua se nachází v tektonické propadlině. Má rozlohu 1489 km². Je 60 km dlouhé a maximálně 28 km široké. Dosahuje maximální hloubky 80 m. Leží v nadmořské výšce 37 m.
Na jezeře je rozvinutá místní vodní doprava. Na jižním břehu leží hlavní město Managua. Jezero dlouho sloužilo jako sběrna nevyčištěných splašků Managuy, což vedlo k jeho enormnímu znečištění: některé jeho části a břehy jsou díky tomu neobyvatelné a i čistší oblasti jsou kontaminované natolik, že je nebezpečné se tam koupat nebo konzumovat tamní ryby, byť tak nejchudší obyvatelé oblasti z nutnosti stále činí. V únoru 2009 zahájila činnost gigantická čistírna odpadních vod zbudovaná s německou pomocí, která má hrát stěžejní roli ve vyčištění a revitalizaci jezera.
Je neděle, odjíždíme už v 5 hodin ráno, čeká nás přejezd hranic do Nikaraguy a mnohé z poznávání tohoto státu – údajně nejchudšího státu Střední Ameriky. Dobré bylo, že v Hondurasu na hranicích nic neplatíme, zato v Nikaraguy je to 12 USD, peníze z Hondurasu měníme za nikaraguyskou měnu. To horko, které tady panuje, je veliké a když se pije málo, člověk může zkolabovat a doporučuje se pít víc jak 1,5 litru tekutin. I za pivo, které pijeme, abychom se osvěžili, i balenou vodu platíme stále víc, ale nedá se nic dělat. Projíždění hranic je všude velmi zdlouhavé hlavně proclení hotelbusu a rychlost přejetí hranic se nedá ani odhadnout. Navíc naši průvodci mají starost, jak musí program stanovený v nabídce splnit a k tomu ještě uvařit. Proto máme dnes poměrně nabitý program. I když jsme spali mimo hotelbus, nevyspal jsem se, protože změna prostředí i hluk dělá své. Ještě naštěstí se dá odpočinout při jízdě. Prostě Střední Amerika má svoje specifika a zákonitosti, které musíme přetrpět a přizpůsobit se, jinak se nám neukáže celá ve své kráse. Za dnešní jediný den se přesvědčujeme, že Nikaragua je příjemnou zemí, pěkné silnice, všude pořádek a pohoda. Stejně je pohodová procházka po městě León. Toto město je svému názvu LEV velmi vděčné, všude je tento symbol krále zvířat k dispozici třeba v sochách kolem silnic.
Masaja, Mombacho, sopky které navštívíme, ale předtím ještě centrum hlavního města Managuy. Zastavili jsme u zachovalé památky, přípravu na rekonstrukci krásného gotického chrámu. Nádherná architektura zasazená do zeleně a krásné moderní bulváry vyzdobené umělými velkými, v noci blikajícími stromy, moderní památník Chaveze, prezidenta z Venezuely, který tolik pomáhal při budování Nikaraguy, celé město má socialistický duch.
19. den pondělí 27. února 2017 - spící sopka Mombacho - do konce zbývá 12 dnů
Zhruba 3 hodinový fakultativní výlet. Cesta terénním autem k vrcholu je neuvěřitelně strmá. Z infocentra na vrcholu se vydáte pěšky kolem kráteru – Sendero El Crater. Místní průvodce není nutný. Vzdálenost zhruba 1,5 km, cesta je nenáročná, s výhledy. Na zpáteční cestě je zastávka na café farmě, kde můžete nakoupit místní kávu.
VULKÁN MASAYA. Sopka Masaya tvoří spolu s další sopkou Nindirí pět kráterů. Z nich je kráter Santiago ještě zcela aktivní, často kouří a vypouští páru. Podle pověstí házeli domorodí obyvatelé této oblasti mladé ženy do vroucí lávy na dně kráteru, aby si usmířili bohyni ohně Chaciutique, kostry lidských obětí byly nalezeny ve vedlejších lávových tunelech. Kříž, který je umístěn nad kráterem Santiago, tam prý postavili Španělé v 16. století. Věřili, že je to brána do pekla, a doufali, že vyžene démony, kteří tam přebývají. Masaya naposledy vybuchla v roce 1722. Zajímavým biologickým jevem jsou chocoyos, papoušci, kteří hnízdí u kráteru Santiago a zjevně jim nevadí unikající toxické plyny. Prý jsou tak chráněni před dravci. Z vrcholu nejvýchodnější sopky, Masaye (632 m), vás čeká nádherný výhled do okolí, na jezero Laguna de Masaya a město Masayu za ním.
Masaya naposledy vyvrhla lávu v roce 1722, nádherný je pohled do jícnu sopky asi 500 metrů široké a svažující se do hloubky asi 350 metrů, dá se říci kaskádovitě. Nahoře kráteru Španělé ještě před výbuchem vztyčili veliký železný kříž, dochovaný dodnes jako výraz, že tudy vede cesta do pekel. Ještě dávno předtím prý házeli místní lidé pro upokojení sopky mladé ženy a to proto, aby sopka nechrlila zničující oheň v podobě lávy z jícnu sopky. K této činné sopce vede silnice, z jícnu se valí bílý sopečný oblak páry, která obsahuje i síru, proto se doporučuje setrvat u ní pouze po dobu 5 minut. My jsme zde pobyli více jak 15 minut, protože jsme se nemohli nabažit její jedinečné krásy. Na úplném dně této majestátné sopky se i přes oblak vycházející páry objevovala světlá, zářivě červená vařící se láva. Stále se střídala s oblakem par se sírou. Vzpomínám na moji zkušenost v roce 2002 se sopkou posvátnou celého Japonského císařství – FUDŽI, tyčící se do výšky 3 776 mnm. Ale v porovnání s dnešní Masayou byla vyšší, dokonale kónická a její jícen byl ještě větší snad 1 km, ale hloubka nebyla v Japonsku tak hluboká, ale měla více žlutých složek ze síry a více spečených sopečných částí. Neměla však vroucí lávu, protože byla sopkou spící, ale Masaya je sopkou stále činnou. Jen tak běžně se lidem nepodaří vidět vroucí lávu na vlastní oči o teplotě odhadem téměř 2 000 stupňů Celsia. Proto mám z tohoto veliký zážitek.
Sopka Mombacho – spící sopka, výlet nás stál 25 USD a jeli jsme i na tuto zajímavou sopku. Převýšení nahoru bylo téměř kilometr, tam jsme se dostali pěšky kolem obrovského jícnu sopky mohutně zarostlé vegetací deštného pralesa k několika vyhlídkám k focení či filmování. Šli jsme s průvodci a ten nám ukázal otvor velikosti jezevčí nory, z něhož vycházela teplá sirná pára, byla vidět i cítit. Tedy i tato sopka není vyhaslou, ale je sopkou spící. Z vyhlídek bylo vidět celé krásné okolí. Národní park má více jak 6 000 ha, je zde původní prales, který endemicky mění rostlinstvo ve výšce zhruba 1 000 mnm. Vrcholky této sopky slouží telekomunikacím a je zde snad 10 různých vysílačů na TV, rozhlas, internet či mobilů. Pěšky jsme obkroužili celý mohutný kráter a odhadem jsme zdolali všichni převýšení dolů a nahoru asi kilometr a délka poznávání byla odhadem šest kilometrů. Tato poznávací činnost je stále pod přísným dohledem ochranářů národního parku, pohyb turistů je neustále kontrolován i zřejmě proto, že jde nejen o přírodní zvláštnost a národní park, ale důležitý komunikační vysílačové centrum Nikaraguy. Nahoru a dolů na sopku nás vezl jejich autobus a stoupání je velmi příkré, že by asi náš hotelbus to nezvládl. Cesta většinou byla dlážděna – spali jsme v naprostém klidu pod touto mohutnou sopkou.
20.den úterý 28. února 2017 – Granada - do konce zbývá 11 dnů
GRANADA. Město jinak nazývané „Velký sultán“ je nejstarším španělským městem v Nikaragui. Založené v roce 1524 Francisco Hernándezem de Córdoba a pojmenované podle jeho rodném španělském městě. Granada se stala brzy bohatým a důležitým obchodním centrem a zůstala jím až do 19. století. Dnes je Granada klidné město, které si uchovalo svůj koloniální charakter. Je jako stvořené pro pěší procházky, většina pozoruhodností se nachází v rámci šesti bloků. O obyvatelích Granady se říká, že jsou uzavření a nafoukaní - prý jezdí ve vyčerpávajícím vedru v autech s vytaženými okénky, aby si ostatní mysleli, že si mohou dovolit klimatizaci. Nicméně je to snad nejnavštěvovanější nikaragujské město. Centrum města tvoří náměstí s katedrálou. Na jih od přístavu se při jezeře rozkládá park a pláž směrem k Puerto Asese, odkud se konají zábavní plavby na řetězec ostrovů Las Isletas. Katedrála na východní straně náměstí byla postavena na počátku 20. století na základech staršího kostela. Ve městě je k vidění řada zrekonstruovaných domů po významných osobách, např. po granadském básníkovi, po francouzském majiteli atd. Dále různé kláštery, kostely atd. Město leží na břehu jezera Nikaragua, které je jen 15 minut pěšky od ústředního náměstí. Kolem jezera vede dvoukilometrová promenáda zastíněná mangovníky. Najdete tu restaurace, pikniková místa a hřiště.
Spali jsme na úpatí sopky, která sice je zarostlá vegetací, ale kdykoli se může probudit ze spící pozice. Ráno naprostý klid jako na vesnici bylo slyšet kohouty a kdákání slepic a štěkot psa. Ano dnes budeme naposledy v pěkné Nikaraguy a pojedeme do Granady. Už v dětství jsem slyšel píseň, ale vůbec nikdy jsem netušil, kde se nachází a dnes toto město pod sopkou osobně si prohlédnu. Jezero Nikaragua je druhé největší v Americe po TITICATU a u tohoto jezera je toto staré město vystavěno. Město je krásné, čisté, mnoho kostelů jako v celé Střední Americe. Máme ještě místní měnu a pokoušíme se ji zde utratit. Byli jsme ve výrobně doutníků, ale žádné nekupuji, jsou zde také drahé a stojí třeba jeden doutník i 10 USD.
Už před polednem jedeme opět po PANAMERIKÁNĚ ke kostarickým hranicím, stále koukáme na sopky, kterých zde je velmi mnoho a kolem obrovského jezera. Také zde je veliké množství větrných elektráren z Dánska o výkonu snad 3MWh u každé otáčející, a další jsou i za hranici v Kostarice. Na hranici s Kostarikou se zdržujeme celé 3 hodiny, hraniční poplatky zatím nevíme, ale přemýšlím o tom, jak od mexického peseta se stále měnou peněz v Mexiku, Guetamale, Hondurasu, Nikaraguy a nyní i v Kostarice se aktuální cena stále snižuje, ale s tím mnoho nic nenadělám. Protože prodej či výměna je nižší jak koupě, prostě stále horší kurz. V Kostarice budeme skoro celý týden a jsem velmi zvědavý, čím se pochlubí a jak se budeme zde cítit. Dnes spíme ve společné ubytovně. Počasí se velmi změnilo – ochladilo se a vítr zesílil a to už večer i ráno. Alespoň majitelé větrných elektráren vydělají peníze.
21. den středa 1. března 2017 – Kostarika- Monteverde - do konce zbývá 10 dnů
MONTEVERDE
Biologická rezervace mlžného lesa (cca 1400 - 1500 m n. m) – Reserva Biológica Bosque Nuboso Monteverde, na svazích pohoří Tilarán, se nachází východně od stejnojmenné obce, založené v roce 1951 severoamerickými statkáři. Ti zde zakoupili půdu a začali s chovem skotu a výrobou sýra. Jedna třetina půdy byla uchována k ochraně povodí nad Monteverde. V roce 1972 bylo připojeno dalších cca 2 000 ha a celé území se pak stalo rezervací. Stezky v rezervaci jsou dobře udržované a zřetelně značené. Oblíbeným tříhodinovým okruhem mlžným lesem je naučná stezka Sendero Bosque Nuboso, na níž se dostanete i k novému, 25 m vysokému visutému mostu. Ptáci se dají pozorovat jak v rezervaci, tak v jejím okolí. Zaznamenáno bylo více než 400 druhů. V roce 1985 vznikl spolek na ochranu přírody Monteverde Conservation League, který rozšiřuje chráněné území. Centrem oblasti je městečko Santa Elena, které bylo založeno po roce 1951 americkými Kvakery, kteří v obavě před náboženskou perzekucí, sestávající se především ze strachu, že budou muset vykonat povinnou vojenskou službu v USA, odešli z Alabami do Kostarické divočiny.
Fakultativně: např. Canopy - cesta na lanech v korunách pralesu (cca 2. hod.) Dnes adrenalinový zážitek byl kdysi životní nutností. Hornatá země s hlubokými příkopy a divokou vegetací donutila domorodé obyvatele strmé kopce spojit lanovkami. Mezi stromy natáhli lano a po kladce se spustili na druhou stranu. Ušetřili tím opravdu mnoho času. Platformy často ve výšce 20m jsou přichyceny v korunách stromů tak, že se kmenů dotýkají pouze dřevěné podložky a ocelová lana se stromem se nedostanou do kontaktu vůbec.
Kolibříci, kteří tvoří samostatnou čeleď kolibříkovití (Trochilidae), jsou malí, často velmi nápadně zbarvení ptáci. Proto se jim také někdy říká „létající drahokamy“.
Dnes je plánován den plný netradičních atrakcí v korunách stromů, jen čas ukáže, jak a kdo si vybere z bohaté nabídky a také z nabídky cen za tyto netradiční služby. Kostarika nám ukazuje překrásnou krajinu, je zde 112 sopek, z nichž některé jsou činné, vodní a větrné elektrárny snad je jich i tisíc a ještě výkonnějších jako byly v Nikaraguy. Od včerejška je zde větrno, ráno pršelo, ale v 8 hodin jsme odjížděli pronajatým autobusem po krásné krajině až do výšky asi 1 600 mnm, kde nás čekal moderní areál adrenalinových sportů – chůze po vysutých houpajících můstcích v korunách stromů a canopy, čili asi 15 lanových úseků drah, kde v sedácích bylo možné sjíždět vzdálenosti stovky metrů včetně závěrečného nejkrásnějšího kilometrového sjezdu. Všechno toto včetně pavilonu s motýly a kolibříky se nachází v pralesu, jen cena kolem 100 USD je příliš veliká a všichni se této atrakce nezúčastnili. Byl tam i malý, tolik oblíbený skok na laně s houpačkou.
22.den čtvrtek 2. března 2017 - sopka Arenal - do konce zbývá 9 dnů
VULKÁN ARENAL. Stratovulkán Arenal ležící v národním parku Parque Nacional Volcán Arenal je nejaktivnější a nejpůsobivější sopkou Kostariky a v podstatě celé planety. Má dokonalý kuželovitý tvar a lidé mu často neřeknou jinak než „Pan de Azúcar“ – sladký chlebíček. Sopka byla v klidu až do své poslední erupce 29. července 1968, kdy obrovská exploze způsobila velkou spoušť, zdecimovala nedaleké vesnice Tabacón, Pueblo Nuevo a San Luís. Sopka je stále aktivní a zachovala si typický konický tvar. Nejlepší noční pozorování erupcí je ze západu od parku St.Elena, který leží v horách východně od Panamericany. Stupeň aktivity vulkánu se liší týden od týdne. Někdy létají horké zářící kameny vzduchem, jindy láva jen líně vytéká z jícnu.
Lago Arenal - Původní jezero Arenal bylo zvětšeno trojnásobně, aby zde vznikla obří hydroelektrárna, která zásobuje elektřinou 70 % celé Kostariky. Jezero pokrývá 85,5 km2.
Kostarika třeba nemá vůbec armádu, 80 % populace tvoří běloši se svými návyky pro pořádek. Je vidět, že veškeré veřejné akce jako silnice, obchodní domy, rozvod elektřiny či vody se snaží přivést skoro ke každému domu, pastviny jsou plné dobytka, jsou zde veřejné parky a prostranství s lavičkami a aspoň jedno sportoviště na házenou či košíkovou, chodníky jsou bezpečné, dopravní značky jednoznačné. Pozorujeme, že i v parcích a na ulici se nekouří a pochopitelně je zde zákaz kouření, jen co je pořád americké chaotický rozvod elektřiny na sloupech, ve městě na chodnících jsou malá litinové víčka a pod nimi je umístěn vodoměr s nápisem AQUA. V noci údajně trošku se otřásla země – malé zemětřeseníčko, ale to tady je asi běžný stav.
Dvě hodiny objíždíme ráno jezero Arenal, vlastně je to přehrada bez hydroelektrárny, chvíli na hrázi zastavujeme abychom pořídili několik fotek. Po celou dobu drobně ale vytrvale prší, některé úseky silnice se i v tomto počasí opravují včetně úpravy břehů silnice. Toto počasí nám znemožnilo pohled do jedné z činných sopek, která z jícnu vypouští páru s plynnou sírou. Projížděli jsme rekreační oblastí, kde ve větší míře se objevují i německé nápisy i švabachem. Je to tím, že od II. Světové války se zde usadili Němci. Kousek odtud, právě od sopky, která je zahalena v mraku, alespoň jeho horní část, vytéká potok termální a půl hodiny zdarma jsme mohli se vyčachtat v této vodě o teplotě snad vyšší jak 30 stupňů.
K polednímu následovala hodinová procházka po městečku, využitá snad jen pro nákup dárků. Je stále aprílové počasí, sopka se poněkud vyjasnila. Poté jsme vyjeli na sopku POAS ve výšce 2 500 mnm, ale v 16 hodin nás tam nevzali, že se už bude pro návštěvníky vstup uzavírat. Pod sopkou byl obchůdek, kde jsme přespali, ochutnali jsme zde koktejl z jahod, které zde ve sklenících pěstují, a každý zde zakoupil několik dárků, protože společně s ochutnávkou nám prodejci dávali slevu z ceny zboží.
Příroda zde v Kostarice je krásná, plná vodopádů, hlubokých kaňonů, ale i domy jsou upraveny a lidé příjemní.
Po večeři Jarda promítal videa z Afriky, bylo to moc hezké si zavzpomínat, kdy jsem zde po 6 týdnů projel z Pangeem celý okruh Jižní Afriky. Jarda je vynikající řečník a dokáže o všem tak poutavě hovořit. Dnešní noc byla velmi chladná, snad nebude chladné či deštivé zítřejší ráno.
