Cestopis Střední Amerika 2017 - 3. část
Cestopis Střední Amerika
3. část
21.den pátek 3. března 2017 – sopka Poas a poprve u moře - do konce zbývá 8 dnů
VULKÁN POÁS. Národní park se soustřeďuje kolem vulkánu Poás a se nachází 47 km od města Alajuela. Nachází se v oblasti mlžných pralesů a může tam být mlha, či oblačnost.
Vulkán Poás je aktivní stratovulkán a tyčí se do výšky 2 708 m n. m. Hlavní aktivní kráter je 1,3 km široký a 300 m hluboký. Na dně je jezero s horkou vodou o průměru 350 m (teplota vody 40 °C), které má za jasného počasí blankytně modrou barvu. Severně od hlavního kráteru se nachází vyhaslý kužel Von Frantzius, místo nejstarší sopečné aktivity. Další z vyhaslých kráterů je zaplněný temně modrým jezerem Botos (průměr 400 m) a zhruba 7 500 let již nevykazuje žádnou sopečnou aktivitu. Voda z jezera Botos pochází z dešťů a je řekou Angel odváděna až do Karibiku.
První záznamy o sopečné aktivitě pocházejí z let 1747 a 1834 (popel z vulkánu se rozšířil až do vzdálenosti 30 mil). V roce 1910 Poás vychrlil sloupce popela až do výšky 8 000 m, a pak výraznější sopečná aktivita v letech 1952 -1954. V současnosti se Poás omezuje na cyklické erupce podobné gejzírům (proudy bahnité vody spolu s vodní párou). Tyto erupce zařadily Poás mezi největší gejzíry na světě. Od roku 1989 mírně vzrostly emise plynů, které vyvolaly kyselé deště ničící kávové plantáže v Centrálním údolí. Ze savců v národním parku žijí pouze hlodavci, veverky, kojoti. Vyskytuje se zde až 79 druhů ptáků - několik druhů kolibříků, tangary, tukani, kvesal chocholatý, drozd hnědý - kostarický národní pták.
Ráno za chladu se probouzíme, snad jsem nebyl sám, co jsem se nevyspal – studený vítr skučel celou noc a stávám těsně po 6 hodině a to je příležitost napsat něco do deníčku. Píši jen do sešitu, sice mám sebou notebook, ale psát se do něj zde v hotelbusu nedá a to už vůbec ne za jízdy, to nemohu psát ani do sešitu.
Odjíždíme na druhý pokus na sopku POAS a už v 8 hodin stojíme před branou vjezdu, jsme natěšeni, ale je stále mlha a drobně prší, někteří z návštěvníků otáčejí svoje auta a odjíždějí. My za 15 USD kupujeme lístek a podíváme se do kráteru, který má průměr 1,4 km a hloubku asi 350 metrů. Ale ouha, místo toho, aby se vyjasnilo, mlha nám neumožnila nic vidět, prošli jsme asi 3 km po pěšince a míříme do hotelbusu a už v 10 hodin jsme na pobřeží Tichého oceánu. Dnes na cestě jsme viděli poprvé ostříhaní ovečky, ale neviděl jsem zde ani zvířectvo Jižní Ameriky lamy! Přijíždíme k mostu krokodýlů na řece Rio Grande. Na mostě kromě nás byla i stovka fotografů, kteří fotili asi 25 krokodýlů, kteří líně pózovali pod mostem.
22.den sobota 4. března 2017 – San Antonio - do konce zbývá 7 dnů
NP ANTONIO MANUEL . Rozloha: 682 ha pevniny a 55 000 ha moře. Národní park bezesporu soutěží o prvenství mezi nejkrásnějšími místy v Kostarice. Vznikl v roce 1972, kdy byla tato oblast takřka za pět minut dvanáct zachráněna před vymýcením, aby se vytvořil prostor pro nové prázdninové centrum.
V parku se nacházejí 4 zajímavé geomorfologické jednotky:
1. Tombolo Punta Catedral, jak je označován písečný pás mezi poloostrovem Catedral a pevninou oddělující pláž Manuel Antonio a Espadilla Sur. (Tombolo - písečný val - pevninská šíje; kosa - spojující ostrov s pevninou nebo s jiným ostrovem.)
2. Puerto Escondido blow hole - tj. jakýsi "mořský gejzír".
3. Serrucho Point - skála připomínající pilu a mořské jeskyně.
4. Předkolumbovská podvodní želví past - val z kamení, který je možný vidět např. na západním konci pláže Manuel Antonio při odlivu. Vytvořená je tehdejšími obyvateli (Quepoané) vytesáním do skal. Když při přílivu stoupla hladina moře a želví samice se snažily dostat na pláž, aby zde nakladly svá vejce, dostaly se nevědomky přes bariéru těchto kamenných pastí. Když znovu voda poklesla, zůstaly v nich uvězněné. V některých případech též lidé používali jako vnadidlo napodobeniny želv z balzového dřeva.
Není nutné si najímat průvodce, ale je dobré se zdržet poblíž některé skupiny a vyslechnout si, na co průvodce upozorňuje a ukazuje. Kotula nebo vřešťana budete necvičeným zrakem hledat mnohem hůř.
CARTAGO . Bylo založeno v roce 1563 Juanem Vasquezem de Coronado a bylo první španělskou osadou v zemi. Až do roku 1823 bylo hlavním městem Kostariky. Nyní je hlavním městem provincie Cartago a leží ve výšce 1 435 m mezi pohořím Cordillera Central a Cordillera de Talamanca. Jedním z důvodů, proč Cartago přestalo být hlavním městem, byla jeho přílišná blízkost sopce Irazu.
Sopka Irazú je aktivní stratovulkán, s výškou 3432 m je to zároveň nejvyšší sopka Kostariky. Irazú je poměrně aktivní, od roku 1723 eruptovala asi třiadvacetkrát. Během erupcí v roce 1726 Irazu zničila téměř celé Cartago. Další ničivé erupce přišly v letech 1841 a 1910. Nejznámější je erupce z roku 1963, kdy Irazú zasypala popelem okolní krajinu i hlavní město. Od té doby byla poměrně neaktivní až do roku 1994, kdy o sobě dala opět vědět nejprve častými zemětřeseními a následnou menší freatickou explozí.
K parku San Antonio jsme dorazili hned v 8 hodin ráno, někteří za 16 USD šli za zvířátky do parku, já jsem vychutnával teplou vodu v Pacifiku – tedy v Tichém oceánu. Jak se ukázalo později, v parku zase tolik zvířátek, jak se píše, není, možná je to tím, že bez průvodce, který přesně ví, kde jaký had či pták se běžně ukrývá, normální návštěvník tohle snadno přehlédne. Ale i tak viděli opičky, veverky a ptáky, jejichž zařazení neznáme.
Někteří z nás se zdarma koupali na překrásné pláži, kde v moři u pláže jsou ostrůvky, které dokonale rozbíjí poměrně vysoké vlny. Je zde i nabídka vodních atrakcí – vodní skútry, let na padáku nad mořem za motorovou lodí apod. Krásné peřeje a vlny při koupání nám vůbec nevadily, jen je třeba dávat větší pozor. Slunce pálilo a všichni jsme se opálili.
Odpoledne odjíždíme do Kartága, ale ne toho alžírského, ale kostarického. Předtím ještě nakupujeme v supermarketu vodu pro příští dny. Počasí je stále tropické 35 – 40 stupňů, jsme přece v tropickém pásmu na severní polokouli naší Země. Hotelbus je bez funkční klimatizace, ale i přes kašel a rýmu snášíme tato horka i průvan z otevřených okének při jízdě. Nestěžujeme si, protože naši řidiči, průvodci a kuchaři mají oproti nám ještě navíc starost s řízením, nákupem potravin a vařením a i umýváním nádobí. Při řízení navíc musí sledovat navigaci, aby nezabloudili a musí dávat pozor na větve stromů, ale hlavně na elektrické vedení, protože hotelbus je vysoký přes 4 metry. Při jídle si můžeme objednat kávu či pivo 0,33litru za 25 Kč. Pivo je chlazené a této možnosti zakoupení využíváme, pouze na benzinkách si můžeme chladného piva pro okamžitou spotřebu koupit.
Po hezkém předpoledním koupání a horku odjíždíme do Kartága v nadmořské výšce 1 500 mnm. Chceme shlédnout největší pamětihodnost v nové katedrále, a to „Černou Madonu“. I toto město v minulosti postihlo zemětřesení a jeden kostel je ruina jako památník. Počasí se však velmi změnilo – chlad, vítr a déšť. V katedrále právě začínal mše svatá, a proto jsme se vydali k prohlídce města. Zde se konají každoročně poutě a někteří poutníci putují i ze San Chozé 25 km po kolenou. Odjíždíme z tohoto krásného města k benzince, kde je záchod a tam také spíme.
23.den neděle 5. března 2017 – San José - do konce zbývá 6 dnů
SAN JOSÉ: Město bylo založeno v roce 1737, ale z koloniálního období toho moc nezbylo. Dokud nebylo postaveno národní divadlo Teatro Nacional, nebylo San José známé město. Národní divadlo Teatro Nacional se považuje za nejpůsobivější veřejnou budovu v San José. Město leží ve výšce 1 150 m v rozlehlém a úrodném údolí, které se nazývá Meseta Central. Centrum má několik čtvrtí neboli barrios. Pro návštěvníky centra je snad nejzajímavější Barrio Amón, kde je největší koncentrace budov z přelomu století. Obytná čtvrť San Pedro je velké předměstí v pravém slova smyslu a sídlo hlavní univerzity. Je zde řada muzeí - nejznámější kostarické muzeum má největší sbírku amerických jadeitů na světě. Je tu i archeologická expozice keramiky, kamenných artefaktů a zlata uspořádaná podle kultur. Další známé muzeum je Muzeum zlata z předkolumbovského období (přestěhováno na Calle 13 x Central Av.). Dále je zde velké množství přírodovědných zahrad, muzeí, zoologických zahrad.
Jadeit - Tento drahý kámen se do Evropy dostal během zámořských plaveb v období novověku, kdy jej přivezli dobyvatelé od původních obyvatel jižní Ameriky, Mayů. Původní název dostal tento drahý kámen ze slova de Piedra ijada, které ve španělštině znamená ledvinový či bederní kámen. Název Jadeit vznikl snad nedopatřením přesmyčkou ze slova de ijada na le Jade. Na druhém konci světa v Číně Jadeit nazývají jménem Yu, které označuje něco krásného. V čínské kultuře Jadeit symbolizuje moudrost, spravedlnost, lásku, odvahu a skromnost.
Minerál je bílé, šedé, zelené, šedozelené barvy, ojediněle bývá modrý až fialový. Vryp je bílý, lesk mastný až skelný, je neprůhledný, ale prosvítá na hranách. Jadeit je a byl hojně využíván pro výrobu sošek a drobných estetických předmětů, jelikož je velmi snadno opracovatelný. Například Olmékové z jadeitu vyráběli rituální předměty a zároveň byl jadeit cennější více než zlato a ostatní drahokamy. Z kamene se vyráběly posmrtné masky, zbraně, klenoty a jadeitové perly, pecky a koule. Pecky a koule vložené do soch byly pro Aztéky srdcem a v ústech zemřelých byly symbolem obnovy životního cyklu, znovuzrození.
Včera jsme byli na večeři v restauraci a jedli jsme mexické jídlo „pozolé“ – polévka s kukuřicí a masem. Jídlo bylo chutné, přesto každý měl možnost ochucení zeleninou. V noci bylo chladno, přesto jsem smyl studenou vodou pot a sůl z minulých dnů. Dnes pojedeme do hlavního města Kostariky a potom bychom měli dojet až k Atlantiku do Karibiku.
San José- hlavní město nám předvedlo právě pravý opak, to co jsme na Kostarice v uplynulých dnech chválili pořádek, čistotu pohodu…… Ano, příroda je překrásná, ale zde v hlavním městě je špína, odpadky, veliké množství bezdomovců. Prostě ten kladný obrázek Kostariky se u mne mění. v pořádku a kráse zde byly jen kostely. Byl jsem za 15 USD v muzeu jadeitů. Tato moderní 6 patrová budova nabízí mnoho informací z historie života indiánů, života lidí v kolonialismu a výrobky z jadeitu, mají tam také obrovský, snad tunový jadeit.
Je neděle a mladí lidé již od rána začali sportovat – běh a jízda na kole. Vzpomínám, před léty byl jsem v Kolumbii také v neděli a tam se zastavila veškerá doprava, zmizely z ulic jedoucí auta a tisíce lidí tam běhali a jezdili na kolech.
Ve 4 hodiny odpoledne jsme míjeli největší přístav Kostariky LIMÓN na Atlanském oceáně na Karibském moři a viděli jsme tisíce chladících kontejnerů, které po naložení banánů a ostatního ovoce se dostávají kontejnerovými loděmi do Evropy i jinde. Za další hodinu už jsme na pláži a čekalo nás koupání. Voda je o trošku studenější, jako byla na druhé straně u Pacifiku a zítra nás čeká koupání a návštěva přímořského pralesa se zvířátky a mimořádnou faunou.
24.den pondělí 6. března 2017 – Cahuita - do konce zbývá 5 dnů
CAHUITA: Vesnice, 43 km jihovýchodně od Limónu, na břehu Karibiku. Kreolská kultura je zde živá, obzvláště se projevuje v kuchyni, hudbě a v léčivých rostlinách. Řada z 3 500 obyvatel okresu Cahuita hovoří kreolským dialektem. Na severozápadním konci Cahuity se nachází dlouhá pláž s černým pískem, kde jsou dobré podmínky pro plavání. Pláž s bílým pískem na východním konci města je součástí národního parku a stezka do džungle za ní vede ke třetí pláži. Tyto dvě poslední pláže jsou odděleny skalnatým mysem s malým korálovým útesem. Malý národní park Cahuita patří mezi nejnavštěvovanější v Kostarice. Je snadno přístupný, leží v sousedství hotelů, má pěkné pláže, korálový útes a pobřežní deštný prales. Parkem vede 7 km dlouhý pobřežní trek. Od hlavního vchodu se směrem na východ táhne 2 km dlouhá pláž.
Celou noc pršelo téměř až do rána, v 8 hodin byla tradiční snídaně – ovoce (banány, papája, meloun, mango) na kousky připravené ve velké misce, zalité jahodovým jogurtem a posypané ovesnými vločkami, mandlemi a semínky chia, na snídani máme vždy čaj. Je to velmi osvěžující a málo kalorické jídlo s vitamíny. Po nočním dešti je rozbouřený Atlantik a v přímém směru jsou poměrně vysoké a tím i nebezpečné místa, která jsou označena červenou vlajkou na pobřeží. V zátokách, kde se mořské vlny o sebe tříští, proto nejsou nebezpečné – tam se dá koupat s jistou opatrností, tam jsou vlajky zelené. Při velkých vlnách je také zpětný silný proud na dně pobřeží a může vtáhnout do moře i plavce.
Kolem 9 hodiny jsme vyrazili do přímořského pralesa, který vykazuje podmínky dřívějšího deštného pralesa. Je tam kolem pobřeží ale v lese cesta písčitá, místy po dešti bahnitá. Nedoporučuje se z cesty odchýlit, protože zde jsou smrtelně nebezpeční stromoví žlutí malí hadi. Vstup do parku je možný s průvodcem za peníze, nebo sami za symbolickou cenu, dal jsem 1 USD. Pravdou je, že jsem moc zvířátek na asi 8 km cestě nepotkal, nějaké veverky, velikého asi 15 cm černého motýla, žábu, pavouky a dělníci pracující na obnově mostku přes bažinu nám ukázali stočené mládě toho žlutého hada. Moře se zklidnilo a asi hodinu jsem se koupal v Karibiku a na zpáteční cestě jsem viděl snad 10 skotačících opic, které jiní návštěvníci krmili. V pralese bylo také malé termální koupaliště, kde uprostřed bylo znát poměrně silný přítok, jeden mladý muž toho využil a vykoupal se asi ve 40 stupňové teplé vodě, ještě se pokoušel dosáhnout dna, ale nepodařilo se mu to, předpokládám, že hloubka byla asi 4 metry. Na závěr této jistě hezké vycházky s koupáním drobně pršelo. Také jsem si vzpomněl na Karibik, kde před léty jsem s kamarádem Slovákem Jadrem plavil z Dominikánské republiky do Evropy celý měsíc na replice korzárské plachetnice. Toto bylo zatím moje největší dobrodružství, které jsem zažil a jen ho může zažívat málokdo. Všichni i přes námahu z chůze i v bahně byli spokojeni a den hodnotíme velmi vysoko.
25.den úterý 7. března 2017 – přejezd do Panamy - do konce zbývá 4 dny
PANAMA.Cestovatelé, které vítr zavane až do Panamy, žasnou nad přírodními krásami země.
V noci opět opakovaně silně nárazovitě pršelo, v takovém počasí se špatně spí a navíc vlny moře duní. Už v 5,30 ráno odjíždíme a jsme před 7 hodinou na posledním hraničním přechodu mezi Kostarikou a Panamou, musíme však půl hodiny počkat až se přechod otevře. Posnídali jsme loupáček s máslem a marmeládou a čajem. Poprvé také posunujeme hodinky a to o 1 hodinu dopředu. Téměř na všech hranicích mezi zeměmi Střední Ameriky jsou hraniční řeky a tedy mosty, na všech hranicích se platí peníze při opouštění země, ale i vstupu no nové země. Také se vyplňují různé formuláře a dávají do pasu razítka. Největší zdržení zabere proclívání auta Volvo – hotelbusu. Tentokrát na hranicích chtěli zaplatit 7 USD, předložit i kopii pasu a letenku, otisky obou rukou a focení obličeje. Prostě úřední šiml funguje i zde a to důsledněji. Také jsme museli v Panamě se řadit podle abecedy. Opět jsme projížděli Panamerickou dálnici a asi tento úsek dálnice byl nejmodernější v celé Střední Americe. Jinak Panama proti Kostarice je mnohem zelenější, jsou zde plné řeky i potoky. SPZ mají auta v Panamě vpředu i v zadu a v Kostarice je nemusejí mít vpředu. Dnes je horko a budeme spát při šelestění moře.
26.den středa 8. března 2017 – zase u moře - do konce zbývá 3 dny
PLÁŽ LAS LAJAS. Playa Las Lajas, 62 km východně od Davidu a 13 km jižně od Interamericany, je jedna z několika dlouhých, palmami lemovaných pláží na tichomořském pobřeží. Je velmi oblíbená pro velké plochy bílého písku a krásných palem.
Je MDŽ, svátek mají Gabriely. Kemp, kde jsme spali má na WC potíže s vodou, vydrželi jsme i jiné nástrahy a nic nás jen tak nerozhází. Předpokládáme, že v Panamě bude dráž jako předtím, pivo stálo 1,5 USD. Směřujeme k hlavnímu městu země a už se těším na Panamský průplav. Už jsme měli zde celkem 2 policejní kontroly, z toho u té první nám kontroloval policista i pasy a koukal i do spacího prostoru. Panamerika se i zde neustále opravuje či modernizuje. Jsme zase u moře a můžeme se koupat, ale vstup do moře je dost příkrý, písek docela hrubý, lesknou se zde krystaly křemene – tedy tento písek by byl asi vhodný na výrobu skla, ale ta sůl by asi vadila Moře je zde dost chladné, bez vln, ale navíc jsou zde medúzy a někdo z našich byl i bolestivě popálen. Pomalu končí měsíční turné a účastníci jsou víc unaveni a nervózní, také máme různé zdravotní obtíže, průjem, sníženou hybnost následkem průvanu apod. Průvan poškozuje termoregulační systém těla a způsobuje také krátkodobé i dlouhodobé problémy. Večer v místní hospodě u Číňanů jsme si dali piňakoládu za 5 USD, která nám velmi chutnala.
27.den čtvrtek 9. března 2017 – Panamský průplav - do konce zbývá 2 dny
PANAMSKÝ KANÁL: Panamský průplav je nejvýznamnější vodní cestou na světě vedoucí přes pevninský předěl, skutečný zázrak techniky, který se táhne cca 80 km od Panama City na tichomořské straně do Colónu na straně atlantické. Každým rokem průplavem propluje na 14 000 lodí. Lodě celého světa jsou stavěny s ohledem na rozměry plavebních komor průplavu: 305 m délka a 33,5 m šířka. Lodě platí podle hmotnosti, průměrný poplatek je kolem 30 000 USD. Nejvyšší částka 184 114,80 USD byla zaplacena v lednu 2000 za 950 stop dlouhou americkou kontejnerovou loď Sisler, nejnižší částku (0,36 USD) zaplatil v roce 1928 spisovatel Halliburton, když plaval průplavem.
Nedaleko od města je možno navštívit zdymadlo Miraflores, odkud z vyhlídky vidíte, jak plavební komora funguje a jak jí projíždějí zaoceánské kolosy. Z Tichého oceánu vystoupají lodě do úrovně jezera Gatun pomocí dvou komor Miraflores a Pedro Miguel. Do Atlantického oceánu pak lodě sestoupí Gatunskou komorou. Největší vrata jsou na komoře Miraflores, váží 730 tun a na výšku měří 25 m. Jsou konstruovány tak, aby eliminovali přílivové rozdíly Tichého oceánu.
Gatunské jezero je zároveň zásobárna vody pro zdymadla. Nachází se v nadmořské výšce 26 metrů nad mořem a rozléhá se na ploše 425 km2. Přehrada byla postavena v letech 1907-1913. Postavením přehrady došlo k zatopení původního tropického lesa. Průplav prochází ještě přes jedno jezero – Miraflores. Jezero Miraflores leží mezi zdymadly na pacifické straně (zdymadla Miraflores a Pedro Miguel).
Při plavbě kanálem používají lodě vlastní pohon, jen v komorách jsou navázány na dvě až osm lokomotiv, které zajišťují jejich pohyb v komorách. Tažné lokomotivy manévrují s loděmi v komorách kvůli bezpečnosti. Lokomotivy mohou lodě vléci, brzdit a udržovat ve správné poloze uvnitř komory, zabraňují tak kontaktu lodě se stěnou komory. Maximální rychlost naložené vlečené lodi je 3 míle za hodinu, prázdné lodě mohou být taženy rychlostí až 9 mil za hodinu. Původní lokomotivy vyrobila společnost General Eletric, kdy cena jedné lokomotivy byla 13217 dolarů. Dnešní lokomotivy dodává koncern Mitshubishi v ceně přes 2 milióny dolarů za lokomotivu. Průplav překonávají dva mosty – Puente de las Américas a Puente Centenario.
Když světové velmoci zjistily, že Panamská šíje je nejužším bodem mezi Atlantikem a Pacifikem, začaly se o tuto oblast zajímat. Úzká šíje se stala velmi důležitou obchodní cestou. Myšlenka zbudování průplavu se objevila poprvé v roce 1524, kdy španělský král Karel V. nařídil průzkum, který měl zjistit proveditelnost této stavby. V roce 1739 se Panama stala součástí více království Nové Andalusie, zvaného později Nová Granada, a poté Kolumbie. V roce 1821 získala Kolumbie nezávislost na Španělsku. V roce 1846 podepsala Kolumbie smlouvu s USA, ve které svolila ke stavbě železnice přes šíji. Smlouva zaručovala USA právo na volný tranzit přes šíji a právo chránit tuto cestu vojenskou silou.
V roce 1878 udělila kolumbijská vláda povolení na stavbu průplavu. První, kdo se rozhodl realizovat myšlenkou o propojení dvou oceánu, byl francouzský diplomat a inženýr Ferdinand de Lesseps. Ferdinand de Lesseps se proslavil stavbou Suezského průplavu, který projektoval za svého působení v Káhiře. Na Mezinárodní konferenci Geografické společnosti, která se konala v Paříži roku 1879, představuje svůj nový projekt průplavu. V roce 1880 začínají Francouzi se stavbou Panamského průplavu. Stavitelé mají prokopat průplav v úrovni moří. Francouzi se chtějí prokopat přímo přes pohoří Culebra. Po vytyčení trasy zjišťují, že bude nutné odstranit přes 120 miliónu tun zeminy a práce se oproti původnímu plánu zpomalují. Stavbu v Culebře zpomalují hlavně sesuvy půdy a kamení. Další komplikace stavby je způsobena nemocemi, které se šíří v tropickém lese, jedná se o malárii a žlutou zimnici. Na nemoc během prvních pěti let umírá až 6000 dělníků a Panama začíná být známá jako pobřeží žluté nemoci. Další problémy nastávají za období dešťů, kdy se řeka Charges, která protéká kolem zamýšlené stavby, mění ve velmi divokou řeku. Dochází k zaplavení a zanesení bahnem již vykopaných úseků, voda odnáší některé stroje a připraví o život i několik dělníků. Francouzi se ocitají v krizi a doba stavby se má protáhnout minimálně o patnáct let. Lesseps se snaží utajit i finanční krizi před investory. Koncem roku 1885 byla vybudována pouze 1/10 průplavu. V prosinci roku 1888 zkrachovala společnost pro výstavbu průplavu. Jednalo se o dosud největší finanční krach v historii. Ferninand de Lesseps umírá 7. prosince 1894 jako zlomený muž, který byl obviněn z uplácení tisku a parlamentu, aby utajili rozsah panamské krize. Francouzský pokus o vybudování průplavu skončil neúspěchem, zemřelo zde přes 20 tisíc lidí a bylo promrháno několik desítek miliónu dolarů, výsledkem byla pouze blátivá strouha.
Americká část - 18. listopadu 1903 podepsali Spojené státy americké smlouvu s Panamou. Panama za podepsání této smlouvy obdržela 10 miliónů dolarů. Tehdejší americký prezident Theodore Roosevelt pověřuje stavbou průplavu Johna Stevense. John Stevens proslul v USA jako stavitel železnic, vybudoval Severní dráhu přes Skalnaté hory. Roku 1905 Stevens zahajuje práce na stavbě průplavu. Stevens vybudoval podél stavby systém vleček, které odvážejí vytěžený materiál z výkopů. Díky modernějším přístrojům odtěží za den více materiálu než Francouzi za měsíc. V tropickém lese ale opět dochází k šíření nemocí. Do oblasti přijíždí vojenský lékař Gorgas. Ten prohlásil, že za šíření nemoci mohou komáři a jedním z největších problému jsou samotné nemocnice. Nemocnice nejsou nijak chráněné proti komárům a ti tak mohou přenášet nemoci z nakažených lidí na zdravé. Je nutné pořídit sítě do oken domů, všechna města jsou vykouřena sírou, jsou budovány kanalizace a vodovody ve městech, kaluže a stojaté vody se zalévají petrolejem, aby do nich komáři nemohli klást vajíčka a rozmnožovat se. Po šestiměsíčním boji s komáry ohlašuje Gorgas vymýcení žluté zimnice a ústup malárie. V roce 1906 naráží Stevens na stejný problém jako Francouzi a tím je rozvodněná řeka Charges během období dešťů. Dochází k sesuvům půdy a je jasné, že prokopat kanál v úrovni moře je nemožné. Proto Stevens představuje nový plán a tím je přehrazení řeky Charges, vytvořit umělé jezero a použít zdymadlový systém.
V březnu 1907 dává Stevens s neznámých důvodů výpověď a opouští stavbu. Po odstoupení Stevense jmenuje Roosevelt hlavním inženýrem stavby majora George Washingtona Goethalse. První zkouška zdymadlových vrat je naplánována na červen roku 1913. Vrata zdymadel jsou poháněny elektrickými motory, které zásobují elektřinou vodní elektrárny na přehradě. Po dostavení přehrady trvalo 3 roky, než bylo zatopeno přehrazené údolí. Řeka Charges byla touto přehradou jednou provždy zkrocena. 10. října 1913 byla prolomena poslední překážka na trase průplavu a to v pohoří Culebra. První zkušební plavba se konala v říjnu roku 1913 a funkčnost průplavu otestoval zkušební remorkér Gatun. Slavnostní otevření průplavu se konalo 15. srpna 1914, při tomto otevření přejel parník Ankon z Atlantiku do Pacifiku. Do plného provozu byl Panamský průplav uveden až v roce po První světové válce a to v roce 1920. Dne 31. 12. 1999 byl Panamský průplav, okolní pásmo a americké vojenské základny předány Panamě. Při výstavbě průplavu zemřelo okolo 28000 lidí a bylo utraceno přes 300 miliónů dolarů.
Dnes po salámovo- vajíčkovo– zeleninové snídani odjíždíme asi 100 km k hlavnímu městu Panamy a hlavně k průplavu, který před více jak 100 lety se vybudoval s obrovskými náklady a lidskými oběťmi . Poslední dobou se také hovoří, že by se mohl průplav mezi Tichým a Atlantickým oceánem budovat v Nikaraguy, kde by se využilo obrovské jezero a finančně by tuto akci zajišťovali Číňané.
V 9 hodin se Panamský průplav otevírá pro veřejnost, za 15 USD je k dispozici vyhlídková plošina, kde je vidět 2 zdvihací průplavové komory. Sledoval jsem celou technologii proplouvání, kdy proplouvala veliká kontejnerová loď a v sousední komoře stejným směrem proplouvala třístěžňová veliká a krásná plachetnice. Celý tento proces je hezky vidět ve veliké a vysoké vyhlídkové plošiny, potom jsme navštívili muzeum výstavby a také 10ti minutový film, skoro celý jsem natáčel na kameru a pořídil několik fotek.
Po dobrém obědě jedeme na prohlídku staré Panamy – ruiny z 15. století, kostel a věž s pěkným výhledem na celé město. Kolem těchto ruin jezdil vláček a my za 9 USD jsme se projeli 2x kolem a navštívili muzeum. V bazaru za 10 USD jsem zakoupil sice poškozenou, přesto hezkou dřevěnou sošku muže s kloboukem, starou několik desítek let. Cestou jsme viděli i Novou Panamu s mrakodrapy a zůstalo mezi nimi i část obydlených starých slamů.
28.den pátek 10. března 2017 – Panama – staré město - do konce zbývá 1 den
PANAMA CITY:„Kdyby si svět měl zvolit své hlavní město, Středoamerická šíje by bylo místo pro takovou roli jako stvořené.“ Simon Bolívar, 1826
Hlavní město Panamy s kosmopolitní elegancí je moderním, prosperujícím centrem mezinárodního bankovnictví, obchodu a dopravy. V hlavním městě žije cca 700 000 obyvatel. Panama City (španělsky Panamá) založil španělský guvernér Pedro Arias de Avila v roce 1519 na místě indiánské rybářské vesnice. Španělská osada se brzy stala centrem vládních a církevních úřadů. Sem se vozilo zlato a další kořist z tichomořských španělských kolonií.
Staré jádro města San Felipe (známé také jako Casco Viejo a občas také Cadco Antiguo) je nejmalebnější a z historického hlediska také nejpozoruhodnější čtvrtí Panama City. Právě zde najdete nejvíc pamětihodností a také většinu zajímavých muzeí, včetně Museo del Canal Interoceanico. Tato koloniální čtvrť se nachází na poloostrově vybíhajícím do Pacifiku. V této čtvrti obzvlášť stojí za vidění koloniální kostel San Felipe, vězení Las Bovedas a prezidentský palác Casa de las Garzas. V roce 1673 byl prezidentský palác postaven jako typické koloniální sídlo guvernérů. Díky bílým volavkám z Darinu, které si sem nechal Porras přivézt a od té doby žijí volně u fontánky na nádvoří, se paláci dodnes přezdívá „Palacio de las Garzas“ – Volavčí dům. Povídá se, že při návštěvě tehdejšího prezidenta USA Jimmyho Cartera, který sem přijel podepsat dohodu o Panamském průplavu, americká ochranka v palácových komnatách i na nádvoří nastříkala dezinfekční prostředek, který několik volavek zabil. Zakuklení členové ochranky pak museli pod rouškou noci tajně dovézt nové volavky, aby nedošlo k diplomatickému skandálu.
Panama Viejo – stará Panama, jsou ruiny původního koloniálního města, prvním trvale obývané španělské město na pobřeží Pacifiku. Město bylo založeno 15. srpna 1519, zakladatelem byl Pedro Arias Dávila. Zanedlouho po svém založení začalo město sloužit jako výchozí bod pro španělské objevitelské výpravy podél pacifického pobřeží jihoamerického kontinentu. Město sloužilo jako překladiště pro stříbro, zlato a jiné zboží z místokrálovství Nová Granada, které bylo nutné přepravit přes Panamskou šíji na karibské pobřeží a dále do Evropy. Město bylo v letech 1539, 1563 a 1644 částečně zničeno požáry. Od začátku 17. století se město stalo častým terčem útoků pirátů a kaperů (korzárů). Na začátku 70. let 17. století mělo město cca 15 000 obyvatel.
Henry Morgan (*asi 1635 – 25.srpna 1688) byl privatýr, pirát, který si získal jméno nejprve jako jeden z nejvýznamnějších vůdců karibských pirátů a posléze jako nepřítel pirátů. To když vstoupil do anglických služeb a přijal úkol pirátství potlačit. V letech 1674–1675, 1678 a 1680–1682 byl výkonným guvernerém Jamajky. Pak sesazen. Zemřel pravděpodobně na následky těžkého pití. Výrobci rumu Capitan Morgan si vypůjčili jeho jméno.
Dnes jsme dobalili naše zavazadla. Moje má váhu 23,5 kg, což si myslím, že je v normě a mám ještě 2 příruční zavazadla. V 9 hodin po snídani soustřeďujeme všechny zavazadla na hotelový pokoj Jardy a vyrážíme do města starého. Procházka byla také hezká – toto město se začalo stavět až po městě, které je nyní v ruinách po zemětřesení. Město je vystavěno na výběžku pevniny do moře (Pacifik) a dnešní poznávání musíme zvládnout do 16,30, kdy pojedeme autobusem na letiště. Při procházce městem jsme navštívili několik náměstí, kostelů, vládních budov či národní divadlo, rybářský trh, starý přístav rybářů a jiné. Za velikého horka jsme si všechno důležité prošli a nafotili. Bylo vidět i nové výškové budovy nové Panamy a z této dálky byly nádherní stejně jak v Dubai či Singapuru. Architekti i zde se snaží vyprojektovat nové tvary mrakodrapů.
Se všemi našimi zavazadly odjíždíme malým autobusem na letiště, které je vzdálené od města snad více jak 25 km. Při odbavování mi byly odebrány 2 meteority, které jsem si v Guatemale koupil. Zvláštnost při odbavování byla, že před skener jsme i s našimi zavazadly šli celkem dvakrát a museli jsme si i vyzout boty a odložit opasky, veliký šok pro mě byl, že stejnou důkladnou kontrolou procházela i posádka letadla před nástupem do svých letadel.
Je panamská noc a my odlétáme nejmodernějším letadlem Boing 777 Air France pro asi 500 pasažérů do Paříže. Z Paříže menším letadlem se dostaneme do Prahy na Ruzyni v sobotu před půlnocí a zde celá měsíční expedice začala a také končí. Jen v Praze při odebírání velkého zavazadla toto bylo otevřené, ale nic podstatného nechybí. Jídlo bylo chutné a 100 kg mojí váhy se za měsíc nezměnilo. Zdraví za měsíc také neutrpělo a spokojenost je vynikající.
29.den sobota 11. března 2017 – let domů a závěr – den poslední
Závěr: Chtěl bych se na závěr zamyslet nad 6 státy, které v uplynulých dnech jsme projížděli, Chci udělat můj pocitový žebříček, ale už dobře vím, že nemusí být správně seřazen, protože v zemích, kde jsem byl nestejný počet dnů, projížděli jsme nestejný počet kilometrů, jistě jsme nezažili ty nejlepší památky či přírodu. Sledoval jsem také chování místních lidí, silniční provoz, bydlení lidí, pořádek či nepořádek, krásu hor, pastvin, plantáží, moře a pláží …. Uvažoval jsem o tomto již dříve, rád srovnávám a už mám také nějaké zkušenosti z cestování z dřívějších mých cest. Vždy však jde jen pouze o můj názor a jistě to není to nejlepší hodnocení. Nejlepší by bylo napsat, že všude se mi líbilo.
Pár řádky zhodnotím jednotlivé státy:
MEXIKO- nádherné mayské památky, obrovské a nesourodé hlavní město, bylo zde levně, je zde nepořádek, velmi se mi líbilo Puerto a přístav, ujeli jsme zde 1865 km, byli jsme zde 9 dní.
GUETAMALA – krásné sopky, jednička mezi památkami TIKAL, hezká příroda, ujeli jsme 1397 km a byli jsme zde 4 dny.
HONDURAS – opět krásná příroda, jeskyně, vodopády, můj zážitek z jeskyně pod vodopádem, dost nepořádku, ujeli jsme zde 611 km a byli jsme zde 4,5 dne.
NIKARAGUA – krásná sopečná příroda, čisto a pořádek, super hlavní město, krásné silnice, koukli jsme do vroucí lávy, ujeli jsme zde 419 km a byli zde 3,5 dne.
KOSTARIKA – překrásná příroda, pohodovost lidí, sopky krásné hezké koupání, ujeli jsme 1 031 km a byli zde 6 dnů
PANAMA – koupání, zelená přírody, množství vody solidní silnice Panamský průplav super, je zde draho, ujeto 697 km, byli tu 3,5 dne.
Můj žebříček: 1. místo NIKARAGUA
2. místo PANAMA
3. místo KOSTARIKA
4. místo GUETAMALA
5. místo MEXIKO
6. místo HONDURAS
K hodnocení je třeba uvést, že všichni účastníci vytvořili dobrou partu, vzájemně se uznávali a pomáhali, byli dochvilní, aby našim vynikajícím průvodcům Jardovi a Martinovi nezpůsobili potíže v programu. Náš šéf Jarda hajnej Michal, ředitel a duše Pangea také nás hodnotil kladně. Snad i účastníci se i nadále stanou dobrými kamarády. Střední Amerika je super a budu na ni rád vzpomínat.
