Transsibiřská magistrála 11. - 25.6. 2019

RUSKO – MONGOLSKO - ČÍNA

Úterý 11. 6.  2019 den nultý – těšíme se na nevšední zážitky !

V odpoledních hodinách jsme sbalili zavazadla na tuto naši očekávanou netypickou 14 denní cestu.

Vzhledem k tomu, že v plánu je asi poloviční doba strávená ve vlaku, bylo potřeba vzít s sebou trvanlivé potraviny, instantní polévky, kávu, kakao, čaj, a také na první dny pečivo a ovoce. Přitom bylo nutné vejít se do váhového limitu 20 kg na osobu, což se nám snadno podařilo. Na letiště ve Vídni, odkud jsme odlétali do Moskvy jsme se dostali autobusovou dopravou Regio Jet. Na letiišti jsme pro jistotu byli již 4 hodiny před odjezdem. Naše pasy již byly vybaveny 3 vízy a to do Ruska, Mongolska a Číny, ale neměli jsme v ruce letenky. Zřejmě je již pár roků na letištích běžné, že na základě předložení pasu je přímo u odbavovací přepážky letenka vystavena. V pokynech pořádající cestovní kanceláře bylo uvedeno, že se s delegátem setkáme až v Moskvě.

Po absolvování bezpečnostních kontrol jsme těsně před půlnocí nastoupili do letadla A 320 společnosti Aeroflot na lince Vídeň – Moskva.

Středa 12. 6. 2019 den první

Startovali jsme z vídeňského letiště Schwechat v 0.30 hodin a let byl klidný a poměrně krátký, nicméně i za tu dobu jsme mohli ve tmě i následném svítání pozorovat osvětlené oblasti pod námi a následně před přistáním i lesy a jezera.

Na letišti Šeremetěvo, které se nyní krátce jmenuje po A.P.Puškinovi jsme byli v 4.30 moskevského času. U příjmu zavazadel jsme se již setkali s delegátem cestovky Tomášem, který nám sdělil, že nás bude celkem osm. Pozdravili jsme se se Slováky Ivanem, Peterem a Alexandrem a museli jsme ještě počkat na 3 účastníky, kteří přiletěli z pražského letiště a jsou z Ostravska. Tomáš nás společně seznámill s plánem celé naší cesty, že v Irkutsku přistoupí ještě další dva Češi. Také již byla přítomna moskevská průvodkyně Taťána, která zajistila mikrobus, kde jsme si uložili zavazadla a vyrazili na společnou půldenní prohlídku Moskvy. Tuto jsme zahájili výměnou eur za rubly a následně jsme zašli do kavárny Sup na snídani. Vzhledem k tomu, že bylo teprve 6 hodin ráno, překvapilo nás, že provoz kavárny byl v plném proudu a bylo zde již hodně návštěvníků. Byli jsme v salonku, kde po celém obvodu zdí byly zarámované dresy slavných fotbalistů, jako Ronalda. Za chvíli jsme od personálu zjistili, že tento podnik vlastní ruský fotbalista Ignaševič. Mile nás překvapila bohatá snídaňová nabídka s vlastním čerstvým pečivem a typickými ruskými specialitami. Velmi zajímavý byl čtyřhranný stůl, který měl uprostřed uvnitř v čtyřboké prohlubenině 4 plazmové obrazovky, na kterých hrál stejný hudební kanál, takže všem, co seděli kolem stolu se naskýtal stejný netradiční pohled. Za 300 rublů na osobu jsme se chutně a bohatě posilnili a byl to dobrý vstup do hezkého dne.

Potom jsme se přemístili do střední části Moskvy, kde jsou nejkrásnější a nejstarší stanice metra, z nichž první byla vybudovaná již v roce 1935. Nyní je v provozu asi 17 linek metra a další se budují. Taťána nám ukázala asi 4 stanice s nádhernou výzdobou, provedenou ruskými a běloruskými umělci.

Hojně byl používán mramor, někde byla bohatá štuková výzdoba, někde obrazy či sochy.

12.červen je Dnem Ruska, takže jsme nemohli vejít přímo na dlažbu Rudého náměstí. Ale zásluhou průvodkyně jsme mohli náměstí shlédnout a fotografovat ze všech stran. Za kremelskou zdí jsme

míjeli Památník neznámého vojína se strážemi a věčným ohněm, věnovaný všem padlým ve druhé světové válce. Viděli jsme nejvýznamnější pamětihodnosti moskevského centra včetně netypického nedávno vybudovaného parku na břehu řeky Moskvy , na jehož místě měl původně stát hotel, ale po zásahu aktivistů a na příkaz prezidenta Putina byla parcela proměněna v park, který přehází v zajímavou visutou lávku, vedoucí přes řeku a v jiném úhlu zase zpět.

Samozřejmě jsme také obdivovali nejtypičtější pro Moskvu chrám Vasila Blaženého se 7 různobarevnými věžemi. Nejznámější a luxusní obchodní dům GUM je také poblíž Rudého náměstí v komplexu historických budov. Určitě stojí za návštěvu i když ceny jsou zde vysoké.

Dále jsme se přemístili podél řeky Moskvy k zajímavě nově vybudované katedrále, která je vybudovaná na místě původní, kterou nechal Stalin srovnat se zemí. Nová se začala stavět před 20 lety a je zasvěcená Ježíši Kristu Spasiteli. V ose katedrály je vybudován přes řeku vyhlídkový most, odkud je vidět monumentální pomník Petra Velikého na plachetnici, který je stále terčem rozporuplné kritiky. Tato půldenní procházky byla velmi podnětná, ale rozhodně toto 13 milionové město si zaslouží k poznávání delší čas.

Kolem poledne jsme se ještě přemístili na nádraží, odkud vlastně teprve to naše putování až do Číny přes Bajkal a Mongolsko začíná. Odjíždíme v 13.50 a nástup do vagonu č. 7 vlaku z Moskvy do Čity je pro nás zpočátku velkým překvapením.

V kupé číslo 5 bydlíme z Peterem a Alexandrem, kteří se zanedlouho ukázali jako výborní, milí a veselí parťáci. Vlak má 18 vagonů a o každý pečuje dežurnaja. Naše se jmenuje Lena a je nejhezčíí z celého vlaku. Jejím hlavním úkolem je péče o cestující ve voze, vydání lůžkovin i povlečení, udržování čistoty a pořádku, zajišťování chodu samovaru, ve kterém je stále vařící voda, kterou používáme na zalití čaje, kávy, kakaa nebo instantních polévek.

V odpoledních hodinách přijíždí vlak do města Jaroslav a po krátké zastávce vidíme v dálce zlaté věžičky Jaroslavského Kremlu a následně překračujeme impozantní veletok Volhu, takže chodbička vlaku je tak, jako při jiných zajímavých panoramatech plná fotografujících cestujích. Vzhledem k tomu, že se však nedají otevřít okna, která nejsou dokonale čistá a dělají odlesky na fotkách, jsme většinou fotografovali jen na delších zastávkách na nádražích.

Poslední zastávkou tohoto dne bylo městečko Danilov, kde jsme měli opět možnost nakoupit nějaké drobnosti nebo nápoje do vlaku. Jak zjistil kamarád Šaňo, nesmí se na nádražích prodávat alkohol, dokonce ani pivo. Určitě to přispívá k příjemnému pohledu na všechna nádraží, protože jsme za celou dobu neviděli jediného opilého člověka.

Jak jsme neradi zjistili, ve vlaku nejsou sprchy. Záchody s umyvadlem a studenou i teplou vodou jsou v čistém stavu, děžurnaja je několikrát denně čistí a provádí základní úklid ve voze. Kupé má velikost cca 2 x 2 metry. Vpravo i vlevo jsou dole a nahoře lůžka s polštářem, dekou a povlečením. Kromě poličky nad postelí je odkládací prostor pod dolními lůžky a nad stropem venkovní uličky. U okna je stolek, na zemi v kupé i chodbičce je koberec. Každý cestující má u postele zásuvku a lampičku. Vlak je klimatizován, okny se dá větrat pouze v chodbě. První večer nás překvapilo, jak dlouho je zde světlo, překračujeme stále během celého putování časová pásma, takže se orientujeme podle digitálních hodin v chodbě, kde je stále aktuální místní čas. Na chodbě je také tabulka, kde jsou zachyceny všechny zastávky vlaku i s délkou v minutách. Byli jsme všichni poměrně unaveni a noc utekla velmi rychle.

Čtvrtek 13. 6. 2019  den třetí

První den, který jsme celý strávili ve vlaku. Blížíme se k Uralu. Protože železnice logicky prochází nejnižší částí pohoří, nevidíme žádné hory známého masivu, který dělí Evropu od Asie. První delší zastávkou bylo Balesino, Zde bylo na nástupišti mnoho stánků. Další bylo město milionové město Perm, kterému se říká brána na Ural. Zde byl jeden z smutně nejznámějších Gulag 136. Zde jsme překročili jednu z méně známých velkých řek Kamu a přijeli jsme do Pervouralsku, po tomto městě následoval obelisk, který je od Moskvy vzdálen 1777 km a vyznačuje hranici mezi Evropou a Asií. Za tři čtvrtě hodiny následovalo město Jekatěrinburg s krásnou historickou a nově zmodernizovanou nádražní budovou. Před nádražím je velká socha bojovníků a město je spjato s historií Romanovců. Máme zajištěnou od cestovky lehkou večeři – kuře s rýží.

Pátek 14. 6 . 2019  den čtvrtý

V 8 hodin jsme urazili přesnou polovinu vzdálenosti mezi Moskvou a Irkutskem, což je 2.597 km.

Zvolna se krajina změnila na rovinu, hlavní porost tvoří břízy, všude jsou močály a jezírka. V noci jsme projeli městem Ťumen. Překročili jsme řeku Irtyš. Zastavujeme v městě Omsk s 1,3 miliony obyvatel.

Měli jsme zde jako většinou jen chvilku času, ale prohlídka nádražní budovy stála opět za to. Zejména kupole hlavní nádražní haly s obrovským křišťálovým lustrem výborně ladila k celému stylu rozsáhlého nádražního komplexu a velmi nás zaujala. Před budovou na náměstí je kamenná socha Lenina.

Dále na naší cestě následovalo městečko Barabinsk z pěknými dřevostavbami.

Večer dorazíme do hlavního města Sibiře Novosibirsk, které má 1,6 milionů obyvatel a leží na veletoku Ob. I zde nás překvapuje honosná a krásná nádražní budova. Náš velmi milý a vědomostmi nabitý průvodce Tomáš, který nás během cesty upozorňuje na různé zajímavosti, které můžeme pozorovat z okna nám připravil překvapení. V kupé na nás čekala velká krabice s chutnou pizzou. Víme, že vlak bude tentokrát mít hodinovou přestávku i v půl třetí ráno a těšíme se, že se opět trochu projdeme, byť jen po nástupišti.

Sobota 15. 6. 2019 den pátý

Ráno po příjemné noční procházce spíme dokonce do půl deváté. Po snídani si jako každé ráno připijeme naší dobrou moravskou slivovicí na zdraví a zdar další cesty a už nás čeká další zastávka – město Krasnojarsk.

Dnes je opět krásně teplo, že si ven nemusíme brát žádné mikiny. Obdivujeme nejen architekturu nádražní budovy i celého náměstí, pozorujeme také, že v Rusku je hodně elektroaut a vše je čisté a moderní. Na všech velkých nádražích jsou bezpečnostní brány, na nástupišti je vždy policista a vše probíhá naprosto v klidu. Lidé jsou zde velmi družní a přátelští. Za Krasnojarskem jsme překročili řeku Jenisej.

Neděle 16. 6. 2019 den šestý

Večer jsme připravili zavazadla, abychom ráno jen vstali, po nejnutnější hygieně se oblékli a v 6.30 vystupujeme v Irkutsku, které bylo v minulosti hlavním městem krajiny od Uralu až po Aljašku, která v minulém století patřila Rusku.

V tomto okamžiku jsme ujeli transsibiřskou magistrálou za 83 hodin a 32 minut 5.193 km. Nádražní budova byla kdysi architektonicky velmi pěkná, nyní nás však po moderních nádražích na předchozích zastávkách překvapuje svým horším stavem a hlavně blízké okolí nádraží bylo špinavé a vozovka v dezolátním stavu. Na nádraží nás přivítala místní průvodkyně Oxana a sešli jsme se s posledními dvěma účastníky cesty, kteří s námi pobudou jen do Ulanbátaru a odtud se již vrací domů.

První zastavení bylo v nedalekém bufetu. Dali jsme si teplou snídani a tmavé pivo Kozel. Odtud jsme jeli asi 70 km směrem k Bajkalu. Ještě před vesničkou Litvyanka, ležící přímo na břehu jezera, jsme navštívili muzeum Bajkalu. Ohromilo nás svou moderností a naše průvodkyně Oxana svými úžasnými vědomostmi. Ještě než jsme vstoupili do muzea, měli jsme možnost vyfotografovat pomyslnou čáru mezi jezerem Bajkal a řekou Angarou, která jako jediná mohutným tokem a rychlostí vytéká z Bajkalu.

Jedním z bodů tohoto předělu tvoří tzv. Šamanova skála, což je kamen čnící z jezera. K němu se váže následující pověst. Angara – dcera Bajkalu se zamilovala do Jeniseje (řeka u Krasnojarsku) a chtěla se k němu vydat, což se jejímu otci nelíbilo. Ona poprosila všechny řeky, které se do Bajkalu vlévají, aby jí daly sílu a prorazila jižní břeh Bajkalu a uháněla k Jeniseji, s nímž se spojila. Když to Bajkal viděl, ještě za ní hodil obrovský kámen, ale v útěku jí nezabránil. Tak vznikla Šamanova skála.

Prohlídka muzea byla nesmírně zajímavá. Celá krajina Sibiře je velmi seismicky činná. V jedné části expozice mají přístroj, který online nepřetržitě zaznamenává otřesy s takovou citlivostí a přesností, že zaznamená i otřes podlahy v místnosti, když si člověk hodně poskočí a dupne. V okolí Bajkalu i přímo v něm je spousta zajímavé a často endemické fauny i flóry, to znamená, že jsou zde rostliny a živočichové, kteří neexistují nikde jinde na světě. Například černý tuleň nerba, ryba omul a další.

Také mezi minerály je jeden, který existuje jen zde a jmenuje se čaroid. Má krásnou fialovou barvu a byl objeven na hranici Irkutska a Jakutska v dolině řeky Čara teprve v roce 1948 geologem V.G. Ditmarem. Kromě využití ve šperkařství má kladné účinky zejména na činnost srdce, ledvin, žlučových a močových cest. Přináší klid a pohodu všem znamení zvěrokruhu. V Bajkalu je uložena téměř čtvrtina pitné vody na celém světě. Má největší hloubku až 1,7 km, šířka 20 – 80 km a délka 680 km. A má tvar půlměsíce.

V závěru prohlídky jsme se mohli na některé druhy ryb a na černého tuleně podívat v akváriích, která mají stejně chladnou vodu jako Bajkal.

U muzea je uložena jako exponát i ponorka, která sloužila vědeckým účelům. Od 60. let patří Bajkal mezi objekty v seznamu UNESCO.

Po prohlídce jsme se ubytovali v jednom z nejlepších a nejhezčích hotelů Maják v Litvyance. Očekávaná sprcha z nás spláchla pot i únavu z předešlých dnů a tak jsme se po večeři ještě vydali na prohlídku místního trhu. Zde kromě různých syrových, i uzených ryb a místních pokrmů a bylinkových čajů, bylo velké množství stánků s typickými ruskými suvenýry. Matrjošky, šperky z ruských polodrahokamů, výrobky ze dřeva, březové kůry a mramoru. Měli jsme možnost se svézt výletní lodí po Bajkalu. Při příjemné vycházce jsme sledovali architekturu starých a nových staveb. Jsme překvapeni, kolik se jich prodává a viděli jsme i dvě vyhořelé dřevěné budovy a další ve velmi špatném stavu. Také silnice jsou ve špatném technickém stavu a nezpevněnými krajnicemi a hustou dopravou se výrazně víří prach. Zaujalo nás, že je zde normální pravostranný provoz, ale skoro

polovina vozidel má volant na pravé straně. Zpestřením naší procházky byla bábuška Světlana, která bydlela v dřevěném domečku jen sama se svým psem. Bylo jí 77 roků a do vesnice přišla před 33 lety.

Ve druhém domku měla svůj atelier s vlastními obrazy, ale také sbírkou vlastnoručně navrženého a vyrobeného dámského oblečení z 60. – 70. let. Byla to velmi inteligentní a milá paní, která se věnovala celý život módě a designu. Bohužel žila sama a působila opuštěným dojmem, nicméně byla velmi přátelská a zvala kolemjdoucí turisty do svého království.

Pondělí 17. 6. 2019 den sedmý

Ráno nás v hotelu čekala bohatá snídaně dokonce i s kaviárem a v 10 hodin jsme i se zavazadly již hotel opustili. Velký mikrobus, zvaný maršrutka, mercedes ve velmi pěkném a čistém stavu nás odvezl zpět do Irkutska. Cestou jsme navštívili sibiřský skanzen tradičních dřevěných staveb. Viděli jsme jak běžná obydlí, tak kostely, školu, věznici, kovárnu a jiné budovy staré architektury a řemesel. V kostele nám trojice mladých kozáků, oblečených do uniforem zazpívala 2 písně, jednu církevní a jednu kozáckou. Opět nás naše průvodkyně Oxana nezklamala a pověděla spoustu zajímavých informací. Pak již nás čekal Irkutsk, ležící na veletoku Angara. Projeli a prošli jsme ta nejzajímavější místa, pamětihodnosti, chrámy, sochy, nábřeží a viděli jsme také pomník padlých s věčným ohněm před Domem sovětů, kde právě hrála živá vojenská hudba. Překvapil nás tentokrát pořádek a krása celého města s mnoha zelenými plochami za ideálního teplého počasí, které zde na Sibiři není často. Oxana nás také svou živou formou seznámila s historií znaku města Irkutsk, kterým je tygr jako symbol síly, který drží v tlamě sobola. Po krátké návštěvě nákupního centra ve středu města jsme se již také ubytovali ve velkém a nesmírně luxusním hotelu Angara, před kterým se rozprostírá velký park. Večer jsme se ještě prošli po parku a blízkém okolí.

Úterý 18. 6. 2019 den osmý

V sedm ráno po snídani v hotelu jsme se přepravili na nádraží. Zde jsme nastoupili opět do vlaku, který tentokrát již patřil mongolským železnicím. Vlak byl poněkud jednodušší, jak ruský, staršího typu, postele byly tvrdší, ale sociální zařízení bylo v dobrém stavu a v kupé byly nabíjecí zásuvky na elektroniku. V tomto vlaku byl opět samovar, pod kterým se topilo dřívím. Do každého kupé jsme dostali velkou termosku na horkou vodu. Personál vlaku si v druhé části topeniště vařil na ohni polévku, kterou pak zájemcům také nabídli k ochutnání. Večer jsme se přiblížili k rusko – mongolským hranicím a na dvou dvouhodinových zastávkách, kde bylo uzavřeno WC a nesměli jsme vystupovat z vlaku, probíhalo celní a pasové odbavení včetně fyzické kontroly zavazadel a vnitřních prostor kupé. Překročením hranic do Mongolska se změnil charakter jízdy a pocitu ve vlaku. V Rusku na svařených kolejnicích byl provoz plynulý a tichý. V Mongolsku jsou části kolejí sešroubovány a dochází k většímu rozkmitání vagonů a tím i k většímu hluku. Ruská část magistrály je elektrifikována, v Mongolsku táhne vlak lokomotiva s naftovým pohonem.

Středa 19. 6. 2019 den devátý

Hned po svítání bylo z okna vidět, jak se změnil charakter krajiny, mírně zatravněné oblé pahorky, říčky, jezírka. Jezdec na koni zřejmě uháněl do práce. Vesnice jsou z jiných materiálů, dřevo zde nepřevažuje, tak jako v Rusku. Jednotlivé domy či usedlosti mají velké pozemky a jsou vesměs oploceny vysokými ploty. Kvůli zvířatům, která se pasou na loukách je také koridor trati oddělen nekonečným nižším plotem s betonovými sloupky a drátěným pletivem. Kolem sedmé ráno jsme dorazili do hlavního města Mongolska – Ulanbátaru, který znamená v překladu Červený hrdina. V tomto městě žije víc než třetina obyvatel tohoto rozlehlého málo osídleného státu. Malý žlutý autobus s řidičem i průvodkyní už nás očekával a jeli jsme rovnou na snídani, která byla dohodnuta v hotelové restauraci. Snídaně byla opět velmi bohatá formou švédských stolů. Dělali také výborné vaječné omelety.

Potom jsme autobusem pokračovali na místo poblíž centra města, kde se nachází budhistický klášter, ve kterém žije 80 mnichů. Měli jsme možnost se krátce zúčastnit ceremoniálu, který se odehrával v největší svatyni. Další z chrámů byl nazván Dalajlámův chrám. Zajímavostí tohoto celého komplexu bylo to, že byl komunisty zbourán a po roce 1990 znovu kompletně vystavěn. Navštívili jsme národní muzeum, které nám ve třech poschodích budovy nabídlo expozice z bohaté historie Mongolska. Stěžejní bylo období výpadů mongolských vojsk pod vedením Čingischána ve 12.století. V této době dorazila vojska v počtu 400 tisíc bojovníků přes Rusko a jižní státy až do Evropy. Podle mongolských dějin šlo o akci, která měla nastolit celosvětový mír tím, že by byly urovnány všechny válečné spory. Jednalo se však o velmi brutální záležitost, při které bylo zmasakrováno 3,5 milionů lidí. Dokonce se traduje, že řeky Eufrat a Tigris se zbarvily lidskou krví. Podle slov průvodkyně byl Čingischán vyhlášen jako 2. nejvýznamnější osobnost světa v druhém tisíciletí. Tato prohlídka byla moderně koncipována a velmi zajímavá.

Odtud jsme už jen kousek došli pěšky na centrální obrovské náměstí, kterému dominuje parlament s obrovskou sochou sedícího Čingischána. Zajímavostí je, že všechny jeho vyobrazení jsou vlastně imaginární, protože jeho tvář nezůstala nikde zpodobněna. Další velkým monumentem na náměstí byla socha Suchbatara na koni. Byl to tzv. mongolský Lenin a založil v roce 1921 komunistickou stranu.

Jsou zde velmi zajímavé budovy ve starém stylu a například za historickou budovou radnice se tyčí nová supermoderní radnice. Také v blízkém okolí lze vidět mnoho moderních výškových budov. V části náměstí je krásný park s jezírkem a sochou Marca Pola, který cestoval začátkem 13.století do města Xanadu v Číně a tuto krajinu si velmi oblíbil. Zaujala nás také česká pivnice s pivem Budvar. Potom jsme jeli na vyhlídku Zajsan nad městem, která byla ozdobena mozaikou v výjevy z mongolské historie i současnosti. Bylo pro nás velmi překvapivé, že i mezi obytnými budovami byly postaveny jurty, dokonce i jedna na ploché střeše domu. Dozvěděli jsme se od Tomáše, že na okrajích Ulanbátaru v chudších čtvrtích, je těchto jurt velké množství a v zimě, když se topí, vzniká tolik zplodin a smogu, že z tohoto důvodu je město na druhém místě ve znečištění prostředí na světě, což je paradox, protože nyní v teplých měsících je zde nádherný čistý vzduch a také perfektní viditelnost do velké vzdálenosti, jak jsme se z vyhlídky mohli přesvědčit. Odtud jsme se již přesouvali k národnímu parku Terelj, vzdálenému asi 150 km. Cestou jsme se ještě krátce zastavili u modlitebny Ovo, která je vlastně hromadou kamení a člověk, který sem přidá tři kamínky a obejde ji třikrát ve směru hodinových ručiček, může vyslovit modlitbu – přání. Také může na ovo položit peníze a jiné drobné oběti, ale nesmí odtud nic odnést a nic měnit. Tak jako na jiných místech, kde se zastavují turisté, i zde byli sokolníci se svými dravci, vesměs orly, protože Mongolsko, jako takové, patří mezi země s nejvyvinutějším sokolnictvím.

Další zastávkou s procházkou do kopce byl budhistický klášter Aryal. Po vjezdu do národního parku jsme dál pokračovali po místy méně kvalitních silnicích a krajina nám začala nabízet naprosto

kouzelná panoramata. Objevily se obrovské impozantní skály trochu podobné našim skalním městům na severu Čech. Po pár kilometrech se už před námi ukazuje jedno z jurtovišť. Velkou bránou vcházíme na velký čistý krásně udržovaný oplocený pozemek. Zde stojí zánovní krásné jurty s tradičními prvky výzdoby – malovanými dveřmi, nosnými prvky a nábytkem. Jsou zde dvě mohutné postele s úložnými prostory, truhla, stoličky a dominantu tvoří kamínka s komínovou rourou, která vystupuje nejvyšší částí jurty. Nosnými prvky jsou dva dřevěné zdobené pilíře, které podpírají dřevěné nosné mezikruží s vrchlíkem, jehož část je napůl prosklená a napůl zdobená tradičními mongolskými znaky. Bylo zde asi 30 jurt, které svou bílou barvou nádherně kontrastovaly z upraveným lučním trávníkem. Barevné malované velmi nízké dveře byly ve čtyřech různých odstínech a snad každý z nás se zapomněl někdy sehnout, takže přibylo boulí na hlavě. Dále zde byly dvě zděné budovy s krásným a čistým sociálním zařízením, malá kavárna a na nejvyšším místě kempu velká honosná jurta, která sloužila jako restaurace a byla krásně vyzdobena. Po západu slunce se prudce ochladilo z 27 na 15 stupňů.

Čtvrtek 20. 6. 2019 den desátý

Spánek v takové jurtě v krásném čistém bílém povlečení s teplou vlněnou dekou, kdy hlava směřuje na sever, nabíjí člověka novou energií do dalšího dne. Je téměř úplněk a ráno je opět čistá zcela modrá obloha, stejně jako v předešlých dnech. Na okolní kopce a skály se člověk nemůže vynadívat.

Snídaně ve velké jurtě je opět velmi chutná s několika nám neznámými druhy pečiva, tentokrát servírovaná a bohatá. Po snídani vyrážíme k místu, které je úzce spjato s historií Čingischána. Skutečné místo věčného odpočinku tohoto rozporuplného muže není známo. Podle legendy měl jednou sen, že najde zlatý bič a jím ovládne celý svět. Tam, kam jsme se vypravili, bylo údajně právě toto místo. Také jsou indicie, že zde by válečník měl být pohřben. Skupina vojáků, jež ho v tajnosti pohřbila, byla vzápětí popravena další skupinou a i tato byla popravena, aby se místo nikdo nedozvěděl a nebylo zneuctěno. Blížíme se k pahorku, na němž je na velikém kruhovém podstavci umístěna obrovská čtyřicetimetrová, stříbrně lesklá, sluncem svítící socha Čingischána na koni. Vstoupili jsme do tohoto třípodlažního objektu, kde v podzemí byla expozice ze života mongolských kočovných nomádů včetně promítání filmu o výstavbě tohoto monumentu. V přízemí bylo mnoho obrazů a také kožená vysoká bota Čingischána na kterou byla spotřebována kůže z 200 krav a také napodobenina bájného zlatého biče. Do části těla koně vedl výtah nebo schodiště a odtud každý návštěvník mohl přejít po horní části krku koně na jeho hlavu a odtud pozorovat a fotografovat jednotlivé detaily sochy Čingischána i okolní krajinu. Z filmu se dozvídáme, že kovová konstrukce celé sochy byla ukotvena na čtyřech pilotech a po částech opláštěna leštěným nerezovým plechem. Jednotlivé díly plechu pak byly svařeny a vybroušeny. U příjezdové silnice jsou další sochy jezdců na koních v životní velikosti, stejně jako nad vstupní branou do celého areálu památníků.

Vrátili jsme se znovu do našeho kempu a zde jsme měli možnost vyzkoušet si lukostřelbu. Na závěr byla uskutečněna soutěž naší skupiny, kde v ženské kategorii zvítězila Slovenka Luba a v mužích její otec. Získali od cestovní kanceláře Bubo i od mongolské cestovky, pro niž pracovala naše průvodkyně drobné ceny. Po chutném obědě jsme jsme pěšky z kopce sešli do blízké koňské farmy, kde už na nás čekala hodinová projížďka po krásném okolí. Kromě tří účastníků byla pro ostatní projížďka na koni premiérou. Byli jsme rozděleni po dvojicích a každou vedl na svém koni jeden koňáků. Tato zajímavá a příjemná projížďka stála na osobu 20.000 tugriků, což je v přepočtu necelých 7 euro. Dále jsme jsme si prohlédli zajímavé skalisko zvané Želví skála a pokračovali jsme na návštěvu rodinné jurty, kam jsme s sebou vzali malé dárečky. Majitelé jurty – manželský pár s třemi dcerami se specializuje na

chov koní. Při vstupu do jurty je nutno dodržovat určitý ceremoniál – nejdřív vstupuje nejstarší muž a potom ostatní muži. Všichni usednou nalevo. Teprve potom vstupují ženy a ty sedí vpravo. Majitelka nám všem nabídla zajímavé občerstvení, kobylí mléko kumys, domácí jogurt, domácí sýr, sušený jogurt a pečivo. Jurta byla klasicky zařízená a dozvěděli jsme se, že výstavba jurty trvá asi 2 hodiny, rozložení zvládnou 4 muži za půl hodiny a celá jurta se dá převézt na jiné místo na koních.

Z této návštěvy jsme se již vraceli do našeho jurtoviště, kde nás čekala opět velmi chutná a bohatá večeře, tentokrát tradičně na grilu upravené skopové maso, které bylo vynikající.

Pátek 21.6.2019  den jedenáctý

Ráno se sbalenými zavazadly jsme si pochutnali na poslední snídani. Protože předchozí den přijelo do kempu hodně nových hostů, byla snídaně tentokrát formou bufetu.

Nastupujeme do našeho žlutého autobusu a odjíždíme jižní trasou směrem na Ulanbátar. Protože tato trasa není tradiční, jezdívá se severní trasou, která je v opravě, připravil pro nás Tomáš premiéru. Tou byla návštěva kláštera Manžid. Odbočili jsme ze silnice a jeli několik kilometrů po velmi špatné cestě i přes malý brod. Náš řidič se opět ukázal jako velmi schopný a zkušený. Cestou stálo u lesa několik vozidel a stanů. Krajina vypadala opět zcela jinak – byly zde jehličnaté lesíky a potůčky a při výstupu do kláštera, který je v národním parku byla scenérie opět velmi zajímavá – horská louka plná divokých kosatců byla jakoby poseta velkým množstvím balvanů ze žuly a jiných slepenců. Průvodkyně nám ukázala místní rostlinu, která má stejné působení jako naše kopřiva. V bezprostřední blízkosti kláštera rostla nám neznámá posvátná bylina, která má údajně protirakovinné účinky. Po návštěvě malého muzea jsme zjistili, že zde žije zvěř typická pro naši zemi a zajímavé exponáty jako lišky, divočáci, medvědi, rysi a jeleni. V roce 1782 byla tato oblast vyhlášena přírodní rezervaci. Ve dvacátém století zde byl internován mongolský král. V muzeu byl velký obraz, znázorňující mnoho budov, které ke klášteru patřily a byly zničeny. V současné době je zachována jen jedna patrová svatyně a v její blízkosti ruiny bývalého kláštera.

Naše cesta pokračovala do Ulanbátaru a kvůli hustému provozu trvala dvě hodiny. Navštívili jsme velké nákupní centrum. Nás zajímaly hlavně suvenýry a byla to poslední vhodná možnost utratit mongolské tugriky za něco pěkného.

Odtud jsme opět naším autobusem doputovali k hotelu a po krátké pauze na tradiční divadelní představení. Spolu s čínskými diváky jsme shlédli hodinový program v duchu mongolské hudby a umění. Asi 25 členný soubor předvedl vynikající představení hrdelního zpěvu, hry na nám neznámé tradiční mongolské nástroje. Dále vystoupily dvě akrobatky – hadí ženy, které předvedly nádherný výkon. Také tanečníci v budhistických maskách i skupina v tradičních krásných barevných kostýmech měli zajímavé vystoupení na vysoké úrovni.

Společná velmi chutná večeře byla završením našeho pobytu v Mongolsku a rozloučením s dvěma členy naší skupiny Lubou a Pavlem, kteří časně ráno odjížděli na letiště a zpět domů, protože zde jejich cestovní program končil.

Sobota 22. 6. 2019  den dvanáctý

Ráno dostáváme na recepci bohaté snídaňové balíčky, náš autobus nás odváží na nedaleké nádraží a zde se již loučíme s řidičem i naší průvodkyní. Čeká na nás vlak mongolských drah – dosud nejluxusnější, prostornější sociální zařízení, v kupé jsou 4 monitory, které jsme však vzhledem k neznalosti řeči nepoužívali. Kvalitní lůžkoviny a velká čistá okna, přes která lze fotografovat. Na úkor prostoru k ležení menší zavazadlový prostor.

Odjíždíme z Ulanbátaru na poslední 30 hodinový úsek cesty, který končí v Pekingu. V během dne jsme projížděli pouští Gobi, viděli jsme písečné duny, na některých mírně zatravněných místech se pásla stáda zvířat, obydlí a vesnic bylo velmi málo. Na nádraží, kde byla krátká přestávka nás po vystoupení z vlaku ovanul velmi horký vítr vanoucí z pouště. Večer jsme dorazili k mongolským hranicím, kde proběhla pasová a celní výstupní prohlídka. Bylo opět nutno vyplnit formuláře k výjezdu z Mongolska a k vjezdu do Číny. Vlak se asi po 90 minutách přesunul na čínské hranice. Zde nás čekalo ne zrovna milé překvapení. Se všemi zavazadly jsme se museli přesunout do nádražní budovy, kde jsme opět vyplňovali nějakou kartu a včetně kontroly otisků prstů a oskenování našich zavazadel, proběhla pasová kontrola. Po ní jsme však museli minimálně 3 hodiny museli čekat v nádražní hale. Důvodem bylo zřejmě to, že zde se podvozky vagonů mění z širokorozchodných na běžné koleje. Byli jsme pořádně unaveni a následně po zpětném přesunu do vlaku hned ulehli ke spánku.

Koleje mongolských železnic jsou staršího typu sešroubované, což způsobuje větší pravidelné vibrace a větší hluk. Dnešní noc vlak již po čínských k olejích ujížděl tiše.

Neděle 23. 6. 2019  den třináctý

Zrána jsme ještě jeli poměrně plochou písčitou krajinou. Viděli jsme spoustu ploch se zbytky starých hliněných budov, na jejichž místě zanedlouho vyrostou bytové domy. Postupně se krajina mění v kopcovitou i hornatou. Překvapují nás nehezká obrovská pole solárních panelů na úpatí skal. Krása přírody tím velmi trpí, ale jak později vidíme, jednalo se jen o jednu oblast. Přibývá zeleně a hustoty osídlení. Místy, jak se blížíme k Pekingu přibývají moderní viadukty pro dálniční i železniční provoz. Vidíme spousty skleníků, intenzivní zemědělství využívá příznivé klimatické podmínky této oblasti.

Po příjezdu na jedno z největších nádraží na světě v Pekingu, kde se během pracovních dnů přepraví kolem půl milionu osob se setkáváme s naší čínskou průvodkyní. Se zavazadly odcházíme k soukromému autobusu a už odjíždíme do středu města. Zde na kompletně vydlážděné a dokonale čisté ploše náměstí Nebeského klidu, které je největším náměstím na světě.

Toto náměstí mělo dříve devět tradičních bran a bylo jednou z příchozích částí Zakázaného města, kde sídlili čínští císařové. Dnes z těchto bran zbyla jen jedna a náměstí je obklopeno obrovskými budovami, které byly vybudovány až při založení Čínské lidové republiky pod vedením Mao Ce Tunga v roce 1949. Tento zakladatel má ve velkém parku mauzoleum. U jeho dvou vchodů jsou čtyři mohutná sousoší, připomínající tyto události. Dále zde stojí budova národního muzea a naproti tomu budova čínského Národního shromáždění. Uprostřed se vyjímá památník obětí. V čele náměstí je budova s pěti branami. Tyto měly zvláštní význam. Prostřední branou směl vcházet pouze císař. Jeho žena pouze v den svatby a nejvyšší hodnostář pouze v den, kdy mu bylo uděleno vyjimečné vyznamenání. Tyto brány vedou do Zakázaného města, do kterého se proti našemu plánu kvůli opravám bohužel nedostaneme. Na celém náměstí jsou rozestavěny hlídky vojáků i policistů. Na zcela tiše jezdících elektrotříkolkách tříkolkách s korbou se zde neustále pohybují zametači, kteří pečují o

čistotu. Po prohlídce tohoto náměstí jsme se vzorně upravenou ulicí, která v jednom směru má 46 kilometrů vydali směrem ke směnárně a hotelu. Prošli jsme nejznámější fastfoodovou uličkou a došli na proslulou nákupní třidu…. K hotelu nás dovezl opět autobus, ale jak jsme později zjistili, nachází se hotel velmi blízko. Venku je vedro, podle předpovědí meteorologů kolem 35 stupňů. Přesto jsme se po zaslouženém pivku a příjemné sprše vydali znovu do ulic. Překvapilo nás, jak i po sedmé hodině město žije, všude byla spousta lidí, i rodin s malými dětmi. Horko nepolevilo ani později. Prošli jsme k hlavní ulici, obdivovali pěkně nasvícené budovy. Velkým zážitkem bylo, že na mnoha místech a také na ploše přímo před krásně osvětleným kostelem svatého Josefa tančili lidé za zvuku reprodukované hudby. U kostela to byly normální páry příchozích, na několika dalších místech však už tančily zájmové skupiny převážné žen ve středním věku. Měly rozličné taneční kostýmy, často i vějíře. Bylo zajímavé pozorovat s jakou radostí a zápalem se pohybují a předvádí přihlížejícím svoje připravené skladby a taneční kreace. Je zde až do 22 hodin otevřena spousta obchodů od nákupních center až po malé trafiky, obchůdky se zeleninou a ovocem nabízejí úžasný sortiment ve vysoké kvalitě a příznivých cenách. V marketech zase najdeme vychlazené nápoje, zmrzlinu a jiné dobroty. Samozřejmě je všude spousta hospůdek a kaváren, často osvětlených červenými tradičními lampiony.

Životní styl Číňanů je velmi aktivní a dost rozdílný od evropského. Lidé jsou přátelští a zřejmě jsou Evropané pro ně něco poněkud exotického, takže se s námi rádi fotografují a to nejen mladí lidé, ale i celé rodiny.

Pondělí 24. 6. 2019  den čtrnáctý

Celkem ve vlaku jsme strávili 136 hodin, což je 6,5 dne a ujeli jsme po kolejích 7 857 km. Autobusem po Sibiři na Bajkal, po Mongolsku a v Číně celkem 500 km, takže celkem přes 8000 km. Kilometry, které jsme ušli pěšky a na koňském hřbetě jsme neměřili.

Poslední dny jsme strávili v Pekingu – hlavním městě Číny, který má asi 25 milionů obyvatel. Bouřlivá historie tohoto města trvá asi 5700 let, ale nejzajímavější mezníky byly v roce 1215, kdy na území Pekingu vnikl Čingischán a město muselo být znovu budováno, poté v 15. století Marco Polo, nicméně velká výstavba probíhala od roku 1403 do roku 1422, kdy Peking se stal největším městem světa. Roku 1644 Peking dobyla mandžurská armáda. Poté Peking ovládla pod francouzským a anglickým vlivem opiová válka. Občanská revoluce v roce 1911, ukončila vládu poslední dynastie císařů. V roce 1937 vnikla do Číny japonská armáda a v roce 1949 byla Mao Ce Tungem vyhlášena Čínská lidová republika. Od té doby se vliv Číny vůči světu několikanásobně zvýšil.

Po snídani jsme se vydali na cestu k Velké čínské zdi. Z Pekingu trvala cesta něco přes hodinu zásluhou jedné z 12 dálnic, které nesmírně urychlily dopravu. Dříve tato cesta trvala až 4 hodiny. Už z dálnice jsme mohli pozorovat na vrcholcích a úbočích obou svahů, lemujících údolí části zdi a jednotlivých věží. Úsek, který nás očekával, byl již z parkoviště vidět. Byl velmi strmý a viděli jsme spoustu lidí, jak po kamenných schodech stoupají vzhůru. Jednotlivé stupně schodů mají nestejnou výšku nášlapu, takže se člověk musí velmi soustředit jak při chůzi nahoru, tak i dolů. Na výstup i sestup jsme měli cca 2,5 hodiny a zvládli jsme celý úsek s 12 vyhlídkovými věžemi. Náročnost byla nejen ve velmi horkém slunečném počasí, kdy jen občas zavál větřík, ale hlavně v převýšení určitě víc jak půl kilometru. Délka trasy byla asi 2,5 km. Nahoru stoupali lidé různých národností, převážně však Číňané, ale také lidé různých věkových kategorií. Většina z nich však až nahoru nevyšla. Bylo velmi zajímavé pozorovat a fotografovat výhledy, které se s každým metrem měnily. Samozřejmě nejširší výhled po okolních horá

12. Odtud již cesta výš nevedla, pouze jiný okruh směrem do údolí. Cestou dolů s námi začal lámanou polštinou mluvit turista z Litvy, který dělá trenéra litevskému basketbalovému reprezentačnímu týmu.

Velká čínská zeď patří mezi 7 divů světa a je turisticky nejvíce navštěvovaná. Ročně ji navštíví více než 15 milionů lidí z celého světa. Poté náš program pokračoval v Pekingu návštěvou čínské restaurace, kde jsme u kulatého stolu s otočným středem mohli společně ochutnat nejrůznější jídla z tradiční čínské kuchyně. Jak masové, tak zeleninové speciality nám všem chutnaly.

Následovala cesta k letnímu císařskému paláci. V té době, jak nám sdělila naše průvodkyně, se pohybovalo po tomto krásném areálu až 80 tisíc lidí. Nádherná scenérie přírodního parku s mnoha stromy, kamennými chodníčky vydlážděnými mozaikou z oblázků obklopuje velký počet tradičních čínských pavilonů a jiných stavem. Dominantou sídla je velké jezero, které bylo vyhloubeno ručně a po jeho břehu vede nádherná dřevěná balustráda v délce 750 m, zdobená ručně malovanými výjevy z jižní Číny, kterých je 14 tisíc a každý má jiný originální motiv. Prošli jsme celý úsek z jižního až do severního traktu, který mramorovou lodí. Na všech vodních plochách parku jsou nádherné lososové květy, bohužel v této roční době nerozkvetlé.

Navíc, proti našemu programu, se nám ještě podařilo navštívit Uhelný pahorek. Toto návrší se vypíná nad Zakázaným městem a je také vyzdobeno vyhlídkovými pavilony, z nichž je pohled nejen na údajných 999 budov Zakázaného města, ale i na nejbližší okolí středu města. Poněvadž i za slunečného počasí trpí Peking smogem, byl výhled do vzdálenějších částí Pekingu mlhavý.

Posledním bodem dnešního dne a zároveň celého zájezdu bylo zhlédnutí čajového obřadu s následnou možností zakoupení čajů. Ochutnávka byla velmi zajímavá, mohli jsme ochutnat zelený čaj s přídavkem litchi, jasmínový čaj, černý čaj s růžemi, ovocný čaj a další druhy speciálních čínských čajů.

Náš průvodce Tomáš zde opět tlumočil, tak jako i na jiných navštívených místech a v autobuse i ve vlaku nám vždy podával detailní a zajímavé vyčerpávající informace k jednotlivým zemím, městům, pamětihodnostem. Také byl velmi příjemným, vstřícným a schopným partnerem při organizaci všech akcí.

Večer jsme se ještě prošli nejbližšími okolními ulicemi, s cílem zakoupit ještě nějaké drobnosti za poslední čínské peníze a opět byl všude živý ruch a na chodnících tančili zase jiní lidé, také jsme pozorovali trio akordeon, nástroj podobný houslím a sólový operní zpěv.

Úterý 25. 6. 2019 den patnáctý poslední – a budeme vzpomínat!

Poslední noc uběhla rychle a již nás čekal odjezd na letiště.

Z Pekingu do Moskvy jsme letěli novým letadlem Boening 777 a po dvouhodinové přestávce v Moskvě jsme pokračovali aerobuse A 320 do Vídně opět ruskou leteckou společností  Aeroflot a všechny letecké spoje byly výborné..

Celý čtrnáctidenní zájezd se velmi líbil všem účastníkům, byl programově zaplněn a pohodový.

Pro stránky www.ludahartl.cz  sestavil i s ostatními  účastníky Luďa Hartl

Dosud jsem navštívil  111 zemí světa na tomto zájezdu v Rusku jsem byl v roce 2018 (Murmansk, Petrohrad) v  Číně 2009 ( Peking, 3x 2015 Hong Kong, Šanghaj, Tchajwan),  přibylo jen Mongolsko, ale dost silně zážitkově !

Expediční činnost  Luďi  Hartla za 22 let

1998 – Expedice USA (zlatokopectví, jeskyně, poznávání - Kalifornie, Utah,  Arizona, Nevada, Oregon – 33 dní

2001 – Expedice  AUSTRÁLIE ( zlatokopectví, jeskyně, poznávání), Jižní Austrálie, Severní teritorium, Queensland, Nový Jižní Wales, Victorie, výstup na nejvyšší horu -  Mont  Kociuško – celých 3,5 měsíce 101 dní

2002 – Expedice JAPONSKO (zlatokopectví, jeskyně, hory) Hokkaido, Honšú, Šikoku, Kjúšú, výstup na horu Fudži (3.886 mnm)  32 dní

2003 – 2008 Expedice jeskyně Slovinska, Itálie, Slovenska a účast na MS a ME v rýžování zlata Polsko, Slovensko a některé další státy Evropy

2009 – Expedice HIMALAJE – ČÍNA, TIBET, NEPÁL, INDIE –  vysokohorská turistika, výstup Základní tábor Mont Everest  5.500 mnm a výstup do 6.012 mnm u základ. Tábora na M.Everest,  Raftování řeky Trisuri  2 „ divy Světa „ Velká čínská zeď a Tádž Mahal – 32 dní

2011 – Expedice JIŽNÍ AMERIKA – VENEZUELA, KOLUMBIE,   EKVÁDOR, PERU, BOLÍVIE, CHILE, ARGENTINA, URUGUAY, PARAGUAY,BRAZÍLIE 10 států na jedné cestě 2 „divy Světa“ Macchu Picchu a socha Ježíše Krista v Riu de  Janeira. – 37 dní    + Nejlepší památky z EGYPTA- 15 dnů včetně pyramid v Gíze

2012 – USA- New York, Dominikánská republika, přeplavba ATLANTIKU na replice historické plachetnice La GRACE- celkem 38 dní

2013 – Expedice - AFRIKA –  JAR,LESOTO,SVAZIJSKO,MOSAMBIK,ZAMBIE,  ZIMBABWE, BOTSWANA, NAMIBIE, JAR – celkem 42 dnů

2015 – Cesta kolem světa I.- plavba Evropa, J.Amerika, Austrálie,  Afrika – Evropa 50 zemí – 117 dní lodí Costa

2016 – Cesta kolem světa II. plavba Evropa, Afrika, Austrálie,  Asie,  Afrika – Evropa – 125 dní lodí Cunard 

2017 – Expedice Střední Amerika – Mexiko, Guetamala, Honduras, Nikaragua, Kostarika, Panama – 30 dní , Spojené arabské emiráty 7 dní

2018 -  Expedice Karélie – Německo- Dánsko- Švédsko- Finsko- Norsko- Rusko- Estonsko- Lotyšsko- Litva- Polsko – 20 dní

2019 – Transsibiřská magistrála – Rusko – Mongolsko – Čína – 14 dní

Celkem procestováno přes 760 dní (2 roky), všechny kontinenty mimo Antarktidu na poznávacích expedicích, navštěva všech „divů světa“ a  112 zemí světa. Stovky tisíc km letecky, desítky tisíc autobusem, lodí a železnicí ! …více  se dozvíte na cestovatelských  stránkách :  www.ludahartl.cz